Právny portál určený širokej odbornej verejnosti

Online časopis

Hranice účinnosti paušalizovaných náhrad škody a smluvních pokut v podnikatelském styku

WESTPHALEN, G. von F.: Hranice účinnosti paušalizovaných náhrad škody a smluvních pokut v podnikatelském styku. Právny obzor, 108, 2025, č. 1, s. 3 – 15.

https://doi.org/10.31577/pravnyobzor.2025.1.01

The limits of effectiveness of lump-sum damages and contractual penalties in business relations. The German case-law on pre-formulated penalty clauses is primarily based on the assumption that such clauses combine two distinct aspects: first, they are closely connected with liquidated damages incurred due to a breach of contract, and – secondly – such penalty clauses serve the purpose of exercising pressure on the debtor in order to properly fulfil its obligations entered into. On the basis of such bi-functionality the Supreme Court on Civil Matters started its precedents by limiting the amount due under a penalty clause on the basis of the general rule of trust and confidence according to Art. 242 German Civil Code. After the enactment of the special Law of General Conditions of Contract a large number of precedents relating to penalty clauses have been adjudicated by the courts. Without limiting the generality of the foregoing, one can readily state that a maximum amount of five percent of the contract price for penalty clauses relating to delays of the debtor and a very small amount for a delay per day have been decided as being adequate and acceptable. Apart from this, a penalty clause will not be held to be in line with trust and confidence on the basis of Art. 307 Section 1 of the German Civil Code, if such clause combines first penalties agreed upon and thereafter allows the creditor to also collect any damages incurred by the creditor without taking the penalties as being the minimum amount of damages. This ruling is due to the fact that Art. 341 Sec. 2 and Art. 340 Sec. 2 German Civil Code hold that a penalty always will be construed as being the minimum amount of a damage claim. Thus, only an excess damage, i.e. being above the limit of the respective penalty may be collected, provided it can be evidenced by the creditor. Moreover, the courts – as a general rule - have held that any penalty clause shall be held to be null and void if it will fall due even in such cases where the debtor was not in default. To sum up, the limits for penalty clauses, as shown by many decisions of the German courts, are very narrow, as they have to respect the general limits of trust and confidence in view of the legitimate interests of the debtor.

Key words: Bi-functionality, trust and confidence, fault, legitimate interests of the debtor, general limits of penalties

Téma, o kterém pojednávám, bych chtěl rozdělit do tří částí: Nejdříve uvedu několik zásad německého práva v oblasti všeobecných obchodních podmínek, jak se toto právo během posledních 50 let rozvíjelo v judikatuře, ale především také v legislativě (bod I). Po tomto základním úvodu se budu zabývat objasněním hranic účinnosti paušalizované náhrady škody (bod II) na jedné straně a doložce o smluvní pokutě na straně druhé (bod III). V konečném shrnutí si pak lze přečíst závěr, že jednostranná smluvní volnost je v německém právu v oblasti všeobecných smluvních podmínek dle ustanovení § 305 a násl. německého občanského zákoníku (BGB) velmi značně omezena (bod IV).
I. Obecné zásady v úpravě AGB (všeobecných obchodních podmínek)
1. Úvodem
Před téměř padesáti lety se německý zákonodárce rozhodl pro právní úpravu v oblasti AGB (všeobecných obchodních podmínek - VOP). Stalo se tak prostřednictvím zákona pro regulaci všeobecných obchodních podmínek (AGBG), který nabyl účinnosti 1. dubna 1977.
1)
Základem byla v podstatě dosavadní judikatura BGH (Spolkového nejvyššího soudu). V popředí tohoto legislativního záměru stál soudní přezkum obsahu nepřiměřených klauzulí AGB (VOP), která byla obsažena v tehdejším § 9 AGBG. Pro vztahy se spotřebitelem ale platila navíc velmi dalekosáhlá pravidla § 10 a § 11 AGBG, v nichž bylo uvedeno velké množství nepřiměřených ujednání a jež byla prohlášena za neúčinná. Významné předpisy těchto obou norem spotřebitelského práva však byly podle § 24 AGBG použitelné také pro podnikatelský/obchodní styk, protože generální klauzule § 9 AGBG nepřímo zahrnovala i zde uvedené klasifikace, takže je bylo možné aplikovat i v tomto ohledu.
Je třeba zdůraznit, že právně politické základy soudního přezkumu obsahu - jak pro oblast spotřebitele, tak také podnikatele - byly položeny již v rozhodnutí z roku 1976. Jako první podstatný rys zde BGH (Spolkový nejvyšší soud) poukázal na skutečnost, že strana, která pro svou smlouvu použije AGB, si pro sebe nárokuje právo na jednostrannou smluvní úpravu.
2)
V důsledku toho je druhá smluvní strana pouze oprávněna jí nabízenou smlouvu uzavřít nebo tuto smlouvu odmítnout ("take it or leave it"). Aby se tato jednostranná volnost při koncipování smlouvy omezila a především aby ji bylo možno v jednotlivých případech kontrolovat, obrací se BGH k představám zákonodárce o spravedlnosti v podobě, jak se tyto odrážejí v normách dispozitivního práva.
3)
Zásadní výpověď BGH zní takto:
"Vzhledem k tomu, že dispozitivní právní norma pro každý smluvní typ obsahuje spravedlivé vyvážení zájmů smluvních stran, lze zákonné ustanovení účinně nahradit všeobecnými obchodními podmínkami pouze tehdy, pokud tyto obsahují vyvážení zájmů srovnatelné se zákonem a neznamenají žádné zneužívající sledování jednostranných zájmů na úkor obchodního partnera, které je v rozporu se spravedlností."
4)
Tuto ústřední zásadu judikatury, která se také v § 9 odst. 2 č. 1 AGBG stala formálním zákonem, je však třeba vymezit: Podle této výpovědi je
ochranný účel soudního přezkumu obsahu
klauzulí AGB založen na tom, že představy parlamentního zákonodárce o spravedlnosti omezují jednostrannou smluvní volnost uživatele klauzule.
5)
Tento ochranný účel však nespočívá v tom, že smluvní partner uživatele AGB potřebuje ochranu, protože je obvykle ekonomicky a také intelektuálně slabší stranou.
6)
Výhoda tohoto dogmatického východiska je zcela zřejmá: prakticky je totiž vyloučené, aby se u každého uzavření smlouvy, která vychází z klauzulí AGB, podrobně uváděly skutečnosti, jež jsou vhodné k odůvodnění a prokázání slabšího postavení smluvního partnera - a tedy potřeby jeho ochrany. Je proto právně mnohem jistější, vychází-li soudní přezkum z takzvaného "vzoru" dispozitivní právní normy,
7)
zejména proto, že tento výchozí bod lze velmi spolehlivě určit a také předvídat: Srovnání příslušné klauzule AGB a příslušné normy dispozitivního práva poskytuje informaci o tom, zda je rozdíl mezi oběma stranami tak velký, že "v případě pochybností" vede k nepřiměřenému znevýhodnění smluvního partnera uživatele, které je v rozporu se zásadami dobré víry (§ 242 BGB).
Nutno ovšem dodat, že stále existuje možnost využití obecné normy nepřiměřeného znevýhodnění, pokud ujednání - mimo existující "vzor" v dispozitivním právu - porušuje zásadu dobré víry a z tohoto důvodu, jak je uvedeno v § 9 odst. 1 AGBG, musí být posouzeno jako nepřiměřené znevýhodnění. O tom bude pojednáno později.
Druhý, neméně důležitý bod práva v oblasti AGB byl vyjasněn ještě před přijetím AGBG, a sice: předpoklady, za jejichž existence se předpokládá individuální sjednání podle § 1 odst. 2 AGBG, nikoli však dle klauzulí AGB. Jedná se o rozsudek BGH ze dne 15. prosince 1976.
8)
Zde bylo vyjasněno, že klauzule je považována za vyňatá ze soudního přezkumu pouze tehdy, pokud bylo mezi oběma stranami nejen vyjednána, ale až tehdy, pokud byla také jednotlivě sjednána. To však lze v zásadě předpokládat pouze tehdy, pokud byl smluvní partner uživatele postaven do pozice, kdy mohl úpravu smluvních podmínek obsahově skutečně ovlivnit.
9)
Sjednání tedy znamená více než pouhé vyjednání, protože vyjednání ve smyslu této judikatury zahrnuje i ochotu uživatele klauzule pozměnit AGB, které jednostranně předem formuloval.
10)
2. Aktuální zákonná situace
V rámci velké reformy modernizace školského práva, která se datuje od 26. listopadu 2001 a byla uzákoněna k 1. lednu 2002,
11)
byla ustanovení AGBG začleněna do BGB; tam je lze nalézt v §§ 305 a násl. BGB, aniž by se ve věci samé cokoli změnilo. Pro stručný popis jednotlivých ustanovení je třeba uvést následující: Sjednání klauzule AGB a tímto odůvodnění individuální smlouvy je obsaženo v § 305 o
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.

Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.

Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).