K historickému vývoji orgánů veřejné žaloby na území České a Slovenské republiky

The author in this contribution describes the circumstances of the birth and the most important milestones in the historical development of public action authorities both in the Czech and Slovak Republics and the process of their formation to the present form. He focuses on the initial period activitities and tasks of contemporary public action authorities and describes the development of their role, organization and scope during the most significant historical events in both countries. He reflects a long historical common tradition of public action authorities in both countries, explains the significance of some differences in various stages of historical development and points at a different method of the present constitutional laying down of these authorities. The contribution is according to the structure divided into five main chapters. In the first chapter the author focuses on the emergence and gradual development of public action authorities from the 15th century to the revolutionary year 1848 and describes their most important tasks. The second chapter deals with the further development in the years 1848 - 1918, primarily characteristic by removing autocracy state influence on the judiciary. The third chapter describes the development in the years 1918 1948, marked especially by the second World war and the fourth chapter shows the development in the years 1948 - 1989 during the era of the communist regime. The last chapter is occupied with post-revolutionary development of these authorities in Czechoslovakia and then in two separate republics to the present. A substantial part of the contribution is consisted of extensive passages from the author's rigorous thesis.

¹⁾ Vznik a vývoj orgánů veřejné žaloby vždy úzce souvisel s vývojem soudního řízení. Ve starých dobách bývalo soudní řízení jednotné a později bylo rozděleno na civilní a trestní. Řízení byla ovládána výlučně soukromými žalobami včetně trestních věcí. Vzhledem k potřebě orgánu, který by zastupoval i zájmy veřejné, byl postupem času ustanoven žalobce veřejný.²⁾

Orgán veřejné žaloby (nazývaný Úřad královského prokurátora), jenž inspiroval vznik podobného úřadu v českých zemích, původně pochází z práva středověké Francie.³⁾

Obecně se má za to, že úřad v českých zemích zřídil Zikmund Lucemburský v roce 1437a královským prokurátorem učinil Viléma ze Žlutic s úkolem jej zastupovat u soudu.

Někteří autoři však prvenství přisuzují Sezemovi z Hořešovic již v roce 1416.⁴⁾

Později zastupoval majetkové zájmy koruny u zemských soudů, vymáhal pokuty za trestné činy a stíhal činy, které nestíhal soukromý žalobce. Kromě ochrany zájmů fisku a zastupování veřejné žaloby udílel právní rady panovníkovi, podílel se na zákonodárných pracech, zastupoval poddané ve sporech vyvolaných vrchnostenským útlakem apod.⁵⁾

Od 15. století bylo na území dnešní Slovenské republiky zahájeno stíhání trestných činů ve veřejném zájmu a z úřední povinnosti, díky čemuž byly odlišeny procesní pravidla pro trestní a soukromé záležitosti v působnosti soudu. Trestní řízení zahajoval soud na podnět určených státních orgánů, důkazy si vyhledával sám (obdoba vyšetřujícího soudce) a využíval torturu (mučení při výslechu), která byla zrušena až v 18. století.

Společný právní vývoj obou zemí se datuje od roku 1526, kdy se vlády ujal Ferdinand I. Habsburský, který získal českou i uherskou korunu a vytvořil personální unii, z níž později vznikla centralizovaná absolutistická monarchie.

Za dob Uherska přibyl v městské správě i tzv. "fiskális" (prokurátor⁶⁾ ), který vedle dalších úředníků vystupoval jako městský právní zástupce před úřady.⁷⁾ Z pohledu dalšího vývoje orgánů veřejné žaloby bylo významné, že díky nárůstu počtu případů musel královský prokurátor ke konci 16. století přijmout spolupracovníky a díky tomu vznikl úřad, jehož se stal představeným - prokurátorský komorní úřad.

Obnovené zřízení zemské z roku 1627 potvrdilo jeho postavení v českých zemích a jako veřejnému žalobci mu svěřilo stíhání trestných činů. I přes tyto okolnosti však jeho význam ustoupil, neboť v 17. století se začalo široce uplatňovat inkviziční⁸⁾ řízení.⁹⁾

Díky rozšířenosti tohoto řízení a snížení významu orgánů veřejné žaloby se v 17. a 18. století označovaly jako fiskální úřady a stíhaly nepravé šlechtice, kontraband atd.¹⁰⁾

Obžalovací řízení, které tehdy nebylo využíváno, bylo zrušeno až v roce 1788.

Buržoazní revoluce v roce 1848 odstranila vliv absolutistického státu na výkon soudnictví a poprvé se objevily provizorní státní zastupitelství určené ke stíhání tiskových věcí. K položení základů jejich činnosti a posílení jejich postavení však došlo až přijetím Stadionovy oktrojované ústavy z roku 1849, která zároveň odstranila inkvizici a uplatnila zásadu obžalovací v trestním řízení.¹¹⁾ Jejich organizaci zřídil organický zákon¹²⁾ s odkazem na prozatímní trestní řád.¹³⁾ Státní zástupci působili u okresních sborových a zemských soudů.

Byli podřízeni svým kolegům působícím u soudů vyšších stupňů a konceptní úředníci působící u vrchních zemských soudů a u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni podléhali ministerstvu spravedlnosti. Se vznikem Generální prokuratury v Brně začal v roce 1850 systematický proces budování státních zastupitelství u zemských a okresních sborových soudů.¹⁴⁾

U vrchních zemských soudů působili vrchní státní zástupci a u Nejvyššího soudního dvoru působil generální prokurátor se svými náměstky (tzv. generálními advokáty).¹⁵⁾

Spáčil uvádí přesnější vymezení organizace státního zastupitelství, která setrvala až do roku 1948. Kromě generálního prokurátora působícího u Nejvyššího soudu a vrchních prokurátorů působících u vrchních soudů, totiž zmiňuje i působení prokurátorů u krajských soudů a úředníků státního zastupitelství u soudů okresních. Vrchní prokurátor byl nadřízen nižším článkům státních zastupitelství a podřízen ministrovi spravedlnosti. V tehdejších úřadech však působili i náměstci a konceptní úředníci (státní zástupci).¹⁶⁾ V roce 1851 vznikly finanční prokuratury, které převzaly agendu fiskálních úřadů. Organizace státního zastupitelství se řídila principy monokracie, subordinace (nadřízenost vyšších složek vůči nižším, povinnost plnit pokyny nadřízeného, možnost odejmout věc podřízenému a přidělit ji jinému) a nezávislosti na soudu. Státní zastupitelství zastupovalo obžalobu v trestním řízení, spolupůsobilo při výkonu trestu, dohlíželo na věznice atd.¹⁷⁾

Jeho pravomoc působit v trestním řízení (určena organickým zákonem) zůstala ponechána i v trestních řádech z let 1853 a 1873. Státní zástupci byli úředníky justiční správy, jejich činnost limitovala působnost soudu, u něhož působili a státní zastupitelství řídil ministr spravedlnosti. Hájili zájmy státu na dodržování zákona v řízeních u soudu, podávali obžalobu, zastupovali stát v trestním řízení a dbali, aby nikdo nebyl stíhán nevinně.¹⁸⁾

Na základě organického zákona stíhali všechny trestné činy, o nichž se dozvěděli (vyjma soukromožalobních činů), dbali na dodržování zákonnosti a rychlosti trestního řízení, účastnili se řízení u okresních sborových i zemských soudů a v občanském soudním řízení působili při zjišťování neplatnosti manželství, prohlášení za mrtvého atd.

V letech 1852 - 1895 byla působnost státních zastupitelství omezena na trestní řízení a k návratu jejich působení v civilním řízení přispěl až § 90 zákona č. 90/1896 ř. z., o soudní organizaci, který státní zástupce pověřil právem činit úkony v prospěch nemajetných. Pojem "veřejného zájmu v civilním řízení" se však objevuje až v nařízení č. 207/1916 ř. z.,¹⁹⁾ podle něhož mohlo státní zastupitelství navrhnout zahájení řízení ke zbavení způsobilosti k právním úkonům.²⁰⁾

V roce 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko, které inspiroval francouzský model veřejné žaloby; v Glaserově trestním řádu²¹⁾ si však působnost orgánů veřejné žaloby upravilo po svém. Soudnictví od správy oddělil až státní základní zákon o moci soudcovské.²²⁾

Slovenská soustava státních zastupitelství²³⁾ vznikla zákonem č.XXXIII z roku 1871. Státní zástupce jmenoval uherský král a zastupovali veřejné zájmy státu.²⁴⁾ Nahradili své předchůdce (tzv. municipální vrchní fiskály), jejichž úřad se po zrušení rakouských státních zástupců v 60. letech 19. století obnovil.²⁵⁾

Činnost zahájily v roce 1872 s organizací totožnou se soudy. K soudům sborovým byl jmenován státní zástupce, ke královské kurii korunní státní zástupce, ke královským soudním tabulím hlavní královský zástupce a ke královským soudním stolicím I. stupně královští zástupci. Státní zástupci nebyli na soudu závislí a podléhali ministrovi spravedlnosti.²⁶⁾

Organizace státních zastupitelství po roce 1918 nedoznala výrazných změn, neboť kopírovala organizaci soudů. Přijetím recepčního zákona²⁷⁾ byla zajištěna kontinuita s rakousko-uherským právním řádem i soudní soustavou včetně orgánů veřejné žaloby.

Zákonem č. 5/1918 Sb. z. a n., jímž se zřizuje nejvyšší soud, vznikla u tohoto soudu rovněž Generální prokuratura, řízená generálním prokurátorem se svými náměstky (generálními advokáty). Organizaci státních zastupitelství též dotvářely jeho nižší články u vrchních i krajských soudů a veřejnými žalobci u okresních soudů byli funkcionáři státních zastupitelství. Prioritou bylo stíhání veřejnožalobních trestných činů, podávání obžalob, zastupování státu u soudu v trestních věcech i podílení se na výkonu trestu.²⁸⁾

Veřejní žalobci uplatňovali princip legality, činili návrhy soudu, účastnili se úkonů a nahlíželi do spisů. Vrchní státní zástupci mohli v neprospěch obžalovaného podat dovolací stížnost.

Generální prokurátor nespadal do soustavy státních zastupitelství, nepodléhali mu státní zástupci u sborových soudů I. ani II. stolice, neměl právo zpětvzetí opravného prostředku vrchního státního zástupce a v trestním řízení neměl ani postavení strany.²⁹⁾

U zemských (vrchních) soudů působila zemská (vrchní) státní zastupitelství v čele se zemskými veřejnými žalobci a u krajských soudů působila státní zastupitelství. Uplatňoval se princip nadřízenosti a podřízenosti vyšších vůči nižším. Státní zástupci se stali zmocněnci ministra spravedlnosti a řídili se jeho příkazy. Příslušnost k trestním věcem se odvíjela od příslušnosti soudů.³⁰⁾

Ústavní listina³¹⁾ obsahovala obžalovací zásadu, oddělení soudnictví od správy i další zásady soudního řízení; o orgánu veřejné žaloby se však nezmiňovala. Od roku 1929 byli přednostové vrchních státních zastupitelství označováni jako "vrchní prokurátoři", přednostové státních zastupitelství "prokurátoři" a konceptní úředníci "státní zástupci".

Po realizaci Mnichovské dohody z roku 1938 se soudnictví stalo nástrojem nacistů, jímž účinně ovlivňovali své zájmy a propagovali svou ideologii. Existovalo soudnictví aut