Pojetí obecných paradigmat práva pohledem Emila Svobody.

The paper is devoted to work and life of the important Czech expert in civil law Emil Svoboda; 140th anniversary of the birth will commemorate in October 2018. Emil Svoboda among others contributed to the foundation of the Faculty of Law of Comenius University in Bratislava, where he worked as one of the six founding professors in the first half of 1920s. Svoboda started his academic career before World War I at the Czech Technical University in and the Charles University in Prague. He refused traditional dogmatics that dominated legal science in Czech lands by a sociological, psychological and philosophical approach. His lawyer thinking was influenced more by Schopenhauer, Dostoevsky and Masaryk than by professors of law (with the exception of Emanuel Tilsch). Svoboda defended the idea that He believed that law should be evaluated in particular on the basis of ethical criteria. In the atmosphere of legal positivism of that period Svoboda was regarded as a solitaire, but his views did not sink.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Je osudem mnoha lidí, že i ti, již se významne podíleli na vedeckém rozvoji svého oboru a nesloužili jen jemu, nýbrž i obecným dobrým účelúm, a za svého života se dočkali uznám a poct, po čase mizí v zapomnení a pameť nanejvýš uchová jejich jméno. Potkalo to i Emila Svobodu (1878 - 1948),²⁾ který sice zústává ve vedomí části akademické verejnosti jako významný civilista, ale o nemž dnešek již mnoho neví a jehož odkaz zústává pro vetšinu juristú více či méne v mlze. Sto čtyricet rokú, které letos 2. ríjna uplynuly od jeho narození (a sedmdesát let od jeho smrti z 19. srpna), jsou dobrou príležitostí k pripomenutí jeho vedeckého významu. A to mimo jiné - a na stránkách tohoto časopisu zvlášte - i proto, že se Emil Svoboda krome jiného zasloužil o vznik a rozvoj akademického vzdelávání právníkú na té slovenské univerzite, která za existence společného státu Slovákú a Čechú vznikla na Slovensku jako první. Však také Právny obzor v minulosti význam Emila Svobody v právní vede i jeho zásluhy o slovenské právnictví nejednou pripomenul³⁾ a nezapomneli na neho ani nekterí současní slovenští akademici.⁴⁾

Není účelem tohoto pojednání podat zde podrobný životopis Emila Svobody.⁵⁾ Uvádím jen tolik, co je nutné pro predstavu o jeho pozoruhodné osobnosti, která se odlišovala od právníkú bežného typu.⁶⁾ Patrne to bylo tím, na jakém základe a pod jakými vlivy se Svobodúv myšlenkový svet a jeho juristická erudice utvárely. Jeho rodiče, nerkuli predci, ani sourozenci, ba ani širší príbuzenstvo, nemeli se Svobodovým profesním oborem nic společného. Ve svých pametech poznamenal:

K filosofii tíhnul od gymnaziálních let: Mám v knihovne soubor esejú Na zemi,⁹⁾ který Svoboda venoval 4.5.1938 Arnoštu Wenigovi. Lze tam číst tužkou vepsanou poznámku: Svobodovu neobyčejnou sečtelost a znalost literatury z nejrúznejších oború zaznamenal nejeden z tech, kdo ho znali; dobre patrná je také z rady jeho textú. V názorech na život a lidskou povahu Svobodu hodne ovlivnil Dostojevskij: Studovat chtel medicínu nebo filosofii, ale pod tlakem rodiny si nakonec vybral práva. Z tohoto oboru lidské moudrosti nadšený nebyl,¹¹⁾ ale .¹²⁾ Na pražské právnické fakulte ho nejvíc upoutal Emanuel Tilsch (1866 - 1912), který byl jako jeden z mála otevren novým smerúm v nahlížení na právo.¹³⁾

Svobodu právo plne zaujalo až za jeho púsobení na pražském magistrátu, když pracoval na agende spojené s radikálni prestavbou centra mesta zahrnující i likvidaci velké části tzv. starého židovského mesta. Z poznatkú vytežil materiál pro nekolik textú, z nichž nejvýznamnejší je dílo O reálním delení domú v obvodu bývalého pražského ghetta,¹⁴⁾ na jehož základe se autor habilitoval na C. a k. české vysoké škole technické¹⁵⁾ v Praze. Další, a co do trvalého významu dúležitejší spis Vúle vnitrní a vúle projevená právním činem¹⁶⁾ společne s dodatkem¹⁷⁾ posloužil Svobodovi k habilitaci pro Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Práve pri tvorbe tohoto díla se Svoboda blíže poznal myšlenky Arthura Schopenhauera, postupne prostudoval jeho spisy, v pametech se k nemu opakovane vrací a ve svých textech se na neho často odvolává, byť nesdílel jeho pesimismus.¹⁸⁾

V tech dobách mel Svoboda široký okruh prátel v rúzných společenských kruzích. Už pred první svetovou válkou se zapojil do verejného dení a prispíval do rúzných tiskovin: hlavne již od r. 1906 do týdeníku Prehled redigovaného právníkem a sociologem Emanuelem Chalupným. Svoboda odebíral tento realistický týdeník od prvního ročníku a vzhledem k jeho tehdejší názorové spríznenosti s Herbenovým Časem, periodikem tzv. realistické skupiny¹⁹⁾ se blíže seznamoval s Masarykovými názory.²⁰⁾ Hned po vypuknutí války byl Svoboda mobilizován na haličskou frontu, ale po roce byl ze zdravotních dúvodú vojenských povinnosti zprošten. V Praze se znovu zapojil do verejného dení.²¹⁾ Prožil tu i 28. ríjen 1918 a vyhlášení republiky, s nadšením pracoval pro její rozkvet, ačkoli neprehlížel, že se v čelo národa také Nebyl jediný, kdo si všiml, jak kariérismus poškozuje republiku.²³⁾ Presto se Svoboda ze všech sil snažil být republice užitečný. To projevil i prací ve prospech Univerzity Komenského. Ačkoli pro neho byla rozhodující jeho akademická dráha a predevším jeho spojení s Karlovou univerzitou v Praze, kde získal v roce 1924 profesuru, angažoval se také politicky v národne demokratické a pozdeji v národne socialistické strane,²⁴⁾ zejména ale v nejrúznejších soukromých i verejných institucích s posláním vedeckým, sociálním nebo kulturním a sportovním. Od roku 1919 vedl dvacet let redakci práve založeného časopisu Spolku notáŕu československých České právo. V letech 1919 až 1932 pracoval v príslušných komisích pripravujících osnovu občanského zákoníku:²⁵⁾ vedl práce na úprave dedického práva, posléze - po smrti referenta prof. Bruno Kafky v léte 1931 - mu byla sverena i práva rodinného,²⁶⁾ a následne se podílel na definitivním vypracování vládního návrhu zákoníku.²⁷⁾

Jak postupovala tricátá léta, kalil se Svobodúv osobní život. Emil Svoboda byl kardiak a chronické srdeční onemocnení se projevovalo stále naléhaveji.²⁸⁾ Jeho manželku ničila duševní choroba, až musela být trvale hospitalizována. S obavami sledoval politický vývoj, težko se vyrovnával se zkázou republiky, když její Mníchovský diktát a obsazení československého pohraničí nemeckými a vzápetí i polskými vojsky se prolnuly s jeho šedesátinami. Práve Právny obzor si povšiml jehož se tím práve Svobodovi dostalo.³⁰⁾ Ten stále púsobil na právnické fakulte až do zavrení českých vysokých škol nacistickou okupační správou. "³¹⁾ Svoboda neprožil lehce; nebyl pokládán za žádoucího. V roce 1940 mu zemrel nejvetší prítel z juristické akademie, romanista Otakar Sommer. V roce 1943 gestapo zatklo Svobodovi syna.³²⁾ Do pražského bytu Svobodových byl nucene nastehován nemecký vojenský lékar s rodinou.³³⁾ Publikační možnosti mel dost omezené. Po osvobození Československa mel za to, že se pred republikou otevírají možnosti společenského pokroku a cesta k nastolení sociální spravedlnosti. Uveril ve specifickou československou cestu k socialismu, ke které se hlásil program komunistické strany pri volbách v roce 1946 a v možnost propojení masarykovského humanismu se sovetským socialismem. V jedné z posledních knih tomu venoval hodne místa.³⁴⁾ V roce 1948 už byl hodne nemocen. Čestný doktorát Filosofické fakulty Karlovy univerzity prebíral na lúžku, v červenci prodelal další vážný srdeční záchvat. Zemrel 20.8.1948, nedoživ se " ",³⁵⁾ jehož se desil už pred válkou.

V živote Emila Svobody se Bratislava objevuje pri dvou príležitostech. Delší, významnejší a známejší je Svobodovo angažmá na Právnické fakulte Univerzity Komenského. Byly to na pražské fakulte,³⁶⁾ pretížení prednáškami na technice i jinde (napr. na Vyšší škole sociální péče, na jejímž založení se podílel), pri nichž šlo víc o sdelování základú než skutečné vedecké uplatnení, a také budovatelský romantismus,³⁷⁾ co ho primelo, aby se na naléhání Otakara Sommera (tehdy referenta pro univerzitní záležitosti na ministerstvu školství)³⁸⁾ rozhodl podílet se na vybudování právnické fakulty Univerzity Komenského. Ta byla zrízena v Bratislave zákonem č. 375/1919 Sb. jako československá státní univerzita.³⁹⁾ Svoboda vzpomíná, jak společne s Augustínem Ráthem,⁴⁰⁾ Karlem Laštovkou a Otakarem Sommerem (4.6.1921) a stali se zakládajícími členy fakulty. K nim pribyli, zprvu jako mimorádní profesori, Bohuš Tomsa a Jan Vážný, po roce pak ješte Richard Horna.⁴¹⁾ Za situace, kdy v tvorícím se profesorském sboru bratislavské právnické fakulty byl jediný Slovák, je logické, že se A. Ráth stal prvním dekanem fakulty.⁴²⁾

Svoboda byl v té dobe autorem nekolika knih a vetšího počtu statí, od r. 1919 byl rádným profesorem Českého vysokého učení technického (v letech 1920/1921 rovnež dekanem), a z profesorského sboru bratislavské fakulty byl na pražské právnické fakulte habilitován jako první.⁴³⁾ Pred nastoupením v Bratislave usiloval o dosažení ordinariátu na univerzite v Praze, ale Krčmár, který v tom smeru mel rozhodující slovo, mu vstríc nevycházel.⁴⁴⁾ Svoboda to težce nesl, bral to, že nastupuje na Slovensko, maje I to jiste poznamenalo jeho pocity, s nimiž v Bratislave nastupoval, tím spíš, jak se na vznikající fakultu v Praze tehdy hledelo.⁴⁶⁾ Sice se na fakulte ale se slovenským prostredím nesrostl.

Výuka na bratislavské právnické fakulte začala 24.10.1921 prednáškami pro akademický rok 1921/1922. Již dríve se Svoboda účastnil zasedání profesorského sboru fakulty, 22.6.1921 byl zvolen prodekanem fakulty.⁴⁸⁾ Svoji misi ve prospech slovenského vysokého školství bral od počátku jako dočasnou. Z osobních dúvodú se profesury na bratislavské fakulte vzdal dopisem z 15.11.1921 (službu mel nastoupit počátkem letního semestru 1922) s tím, že setrvává ve svazku české techniky v Praze, kde jako profesor stále púsobil. Ministerstvo školství to vzalo na vedomí a poverilo Svobodu prednáškami v Bratislave za vyrovnání 2000,- Kč za semestr.⁴⁹⁾ Otakar Sommer potvrzuje, že Svoboda na bratislavské právnické fakulte púsobil ješte v akademickém roce 1922/1923, a i poté, co byl v r. 1924 povolán jako profesor do Prahy na Karlovu univerzitu, nejaký čas vypomáhal v Bratislave jako suplent.⁵¹⁾

Pro Svobodu to nebylo jednoduché: do Bratislavy se prestehovat nechtel - pro své dospívající deti chtel zajistit co nejlepší české vzdelání, jehož by se jim na Slovensku nedostalo; navíc by pri presídlení do Bratislavy ztratil oprávnení k na pražské univerzite, nehlede k nesnázím se získáním odpovídajícího bydlení. Dojíždel do Bratislavy preplneným vlakem III. trídy, a když se vracel domú, byl z toho cestování dost vyčerpán.⁵²⁾ Pripadal si, spolu s nekterými dalšími českými intelektuály dojíždejícími z Prahy do Brna nebo Bratislavy, jako jeden z trebaže cestování mezi Prahou a Bratislavou melo i své dobré stránky.⁵⁴⁾

Daleko významnejší bylo ale společenské a kulturní neporozumení. Svoboda se v Bratislave ocitl plný romantického idealismu, oddaný Masarykovu československému státu a zájmúm republiky, navíc byl odmítavý vúči katolické církvi a presvedčený volnomyšlenkár,⁵⁵⁾ a tak když jeho optimismus narazil na Slovensku na skutečnost, težce to nesl. Svobodu zlobilo, jak se nekterí Slováci k Čechúm chovali, rozčilovalo ho, když slýchal studenty na právnické fakulte bavit se na chodbách maďarsky, zklamalo ho, když Češi v Bratislave pozvali slovenské kolegy na společný sbližovací večírek - V pametech, které psal za protektorátu⁵⁷⁾ s myšlenkou, že je snad nikdo nebude číst, na to reaguje tvrde a prepjate, i když sám uznává: V té souvislosti je záhadou, že Svoboda adresuje v pametech na nekolika místech nadmíru kritická slova osobnosti Augustína Rátha, jehož sociologicko - filosofický prístup k právu nemohl být ani Svobodovi cizí a jehož odsudky protičeských agitací jsou dostatečne známy.⁵⁹⁾ Ráthovu publikační aktivitu sice nelze srovnávat s dílem Krčmáre, Sedláčka nebo Svobody,⁶⁰⁾ nicméne zústává faktem, že je Ráth právem považován společne s Fajnorem a Zátureckým za zakladatele slovenské civilistiky. Je také nutné vzít v úvahu Ráthovy organizační a ndící schopnosti, které mj. velmi dobre využil ve prospech Komenského univerzity i její právnické fakulty.

Emil Svoboda si však rozladení odrážející jeho vznetlivou povahu⁶¹⁾ nechával pro sebe a navenek se choval profesionálne. Vzpomíná na posluchače svých prednášek z občanského práva, jak mu rozumeli a meli ho rádi.⁶²⁾ Usiloval prednášet právní vedu a snažil se u posluchačú vyvolat zájem.⁶³⁾ Ješte po letech se setkal se skupinou absolventú a absolventek, které v Bratislave učil, jež mu Nakonec Svoboda své zamestnám na Univerzite Komenského smírlive zhodnotil slovy: