Vyhľadávanie v online časopise
Online časopis
Smluvní autonomie při organizaci obchodních společností
Smluvní autonomie při organizaci obchodních společností
Rozšířené zpracování referátu přednesené na konferenci v Smoleniciach dne 30. -
31.3.2016 pod názvem "Akcionárske dohody a ich implikácie na riadenie obchodných
společnosti".
Prof. Dr. JUDr.
Karel
Eliáš
prorektor pro právní oblast a profesor na katedře práva Vysoké školy práva a
podnikání, a.s., Praha.
ELIÁŠ, K.: Smluvní autonomie při organizaci obchodních společností. Právny obzor, 99, 2016,
č. 3, s. 171 - 185.
Contractual autonomy in corporations regulation.
The author analyses among others
the approach to the limits of autonomy in corporations regulation in the Czech legal environment. He
refers to two major factors that influence the mental tendencies to limit the freedom of the will in
this respect. The first factor is the application of legal paradigms by non-democratic
establishments during 50 years, where in particular so-called socialist law regarded the
corporations regulation as mandatory. The second factor is a fascination by German stock law and the
Satzungsstrenge
doctrine, which the domestic practice, among others due to the permanent influence of the first
factor on legal thinking, extended to cooperatives and limited liability companies. The new
legislation, i.e. the Civil Code and the Corporation Law adopted in 2012, may motivate to
abandonment of this "path dependence" in the practice of the Czech Republic. Time will show whether
it actually happens. In this context the author highlights the role of legal science in the
cultivation of legal thinking.Key words:
autonomy of the will, corporation law, statutory strictnessSatzungsstrenge
)I. Ouvertura
Mámeli se zabývat prostorem pro smluvní autonomii při organizaci obchodních společností,
je namístě vymezit nejprve, co se organizací myslí, resp. jak ji pojmeme pro účely tohoto příspěvku.
Organizaci můžeme chápat jako strukturu nebo jako činnost (ve smyslu organizování). Nezřídka se pod
organizací rozumí organizační struktura tvořená obligatorními a fakultativními orgány obchodní
společnosti, počítaje v to rovněž výkon jejich působnosti.1) Ale můžeme
zaznamenat názor, že v rámci obchodní společnosti pozorujeme dvě organizační struktury: jednu
spojenou se společností jako právnickou osobou, tvořenou společníky a orgány společnosti, a druhou
spojenou s provozem jejího podniku, kde dochází k dělbě práce mezi orgány společnosti a
zaměstnanci.2) Organizaci však můžeme chápat i šířeji a právní úpravy také
běžně reflektují další prvky více či méně formální nebo více či méně neformální (např. důsledky
spojené s ovládáním, jednáním ve shodě, začleněním obchodní společnosti a jejího podniku do
koncernové struktury). Ať tak či onak, funkcionalitu organizace entit typu obchodních společností
podmiňuje hierarchicky uspořádaná struktura prvků vybavených konkrétními kompetencemi, jejichž
uplatňování má sloužit společnému cíli.
Pro účely tohoto textu má smysl držet se standardního modelu obchodní společnosti jako
sdružení osob založeného za účelem podnikání. Pomiňme tedy pro účely dalšího uvažování výjimky typu
jednočlenných společností, společností založených za nepodnikatelskými účely, společností
začleněných do koncernových struktur apod.
II. "Číňané" v nás a mezi námi
Nikdo nečte text, jak stojí a leží. Ani právník se při studiu zákona neoddělí od vlastního
sebeuvědomování. Vnímá zákonodárcovo sdělení prizmatem nabytých znalostí a vlastních názorů. Úkolem
právníka je interpretovat a aplikovat zákonodárcovo dílo. Nad celý svět tvorby zákonů, jejich
výkladu i uplatňování lze postavit jako klenbu Büllowův postřeh, že "právo je výsledek
zkušenosti."3) Pro výklad a použití (aplikaci i subsumpci) zákonodárce
takovou zkušenost předpokládá a neníli, míjí se komunikace zákonodárné moci s recipientem co do
účinku. U nás už Svoboda4) odkázal na Wurzelovu úvahu, jak překvapujících
rozsudků bychom se dočkali, kdybychom člověku nadanému logickým myšlením a právním vzděláním, který
by však neměl nic společného s naší kulturou (např. Číňanu), svěřili souzení podle našich
zákonů.5) Při sledování některých názorů v literatuře, na konferencích, v
judikátech si kladu nejednou otázku, kdo z nás (sebe nevyjímaje) je tím Číňanem, a nacházím jednu z
odpovědí s odkazem na proměňování kulturních světů prolínajících se v naší zemi.
Když se Emanuel Tilsch zabýval vlivem měnících se zákonů na právní poměry, poukázal, že
nový zákon ve světě konkrétních poměrů právních jen postupně nabývá půdu a starý zákon, ač zrušen,
ji naproti tomu jen postupně ztrácí.6) Tilsch vykládal zásadu "zákony
nepůsobí nazpět" vzhledem k výměru § 5 všeobecného občanského zákoníku, vylučujícího pravou
retroaktivitu. Staré zákony však nepůsobí na přítomnost toliko postupně vyhasínajícími účinky, ale i
tím, jak v dobách své plné vlády zasáhly myšlení lidí - a zvláště právníků, kteří se za jejich
platnosti a účinnosti vzdělávali ve svém umění a kteří zákony přítomné v dané době vykládali a
používali.
To má zvláštní význam pro země středovýchodní Evropy, jejichž právní život prošel
nejrůznějšími turbulencemi. Zvláště území bývalého Československa jimi bylo nebývale poznamenáno.
Zatímco československý stát po svém vzniku v r. 1918 navázal na dosavadní právní stav, právní vývoj
po r. 1948 přišel se "základním obratem" a "hlubokým přeryvem": výsledkem byla diskontinuita "nejen
formální, právní, ale i třídní (...) s právem předmnichovské republiky".7)
Pelikánová před časem volila expresivní výrazy, když psala, že už v roce 1950 byl občanský zákoník
"převrácen v trosky" a že v právu "byla přervána vazba s minulým právním
vývojem."8) Klíčové kodifikace z 60. let XX. stol. - tj. občanský zákoník
(zák. č. 40/1964 Sb.), hospodářský zákoník (zák. č. 109/1964
Sb.) a zákoník práce (zák. č. 65/1965 Sb.) - už
byly otevřeně koncipovány podle zásady, že jednotlivci je dovoleno, co mu zákon
povolí.9) Kromě toho tyto kodexy - a nejen ony - kanonizovaly ještě jedno
vůdčí východisko. Tím je partikularizace právního řádu ve sféře náležející tradičně soukromému právu
- tudíž vystavění bariér mezi jeho dílčími oblastmi za současné likvidace společného základu. Ani
zahraničním pozorovatelům neuniklo, že se právě někdejší Československo se svými právními tradicemi
rozešlo mnohem radikálněji než Polsko, Maďarsko, Rumunsko nebo bývalá
Jugoslávie.10)
Promítněme si tyto koncepční přístupy směrem k právnickým osobám korporační povahy, jak je
znalo naše právo v letech 1949 - 1989. Zjistíme, jak významně ovlivnily právnické nahlížení na tyto
entity. Z korporací byly upraveny akciové společnosti,11) družstva - nejprve
(jednotná) zemědělská,12) později ostatní,13) dále
pak spolky (v dobové terminologii: dobrovolné organizace).14) Korporacemi
jsou i honební společenstva,15) přejmenovaná posléze na myslivecká
sdružení,16) byť ta se právní povahou od skupiny ostatních
odlišují.17) V systému tzv. socialistického práva popírajícího právní
dualismus to však nemělo zvláštní význam. Tehdejší právní systém nerozlišoval právnické osoby
soukromého a veřejného práva, ale organizace socialistické (jimiž byly všechny výše jmenované) a
jiné. Podívejme se, jak s korporačními entitami právo nakládalo.
Mimo tzv. státní sektor představovala ekonomicky nejvýznamnější skupinu družstva. Ta se v
českých zemích řídila především zák. č. 70/1873 Sb., o
výdělkových a hospodářských společenstvech,18) a pokud se organizačně
začleňovala do vyšších celků, šlo o výsledek dobrovolného spolčení.19)
Výrazný zásah do tohoto systému provedlo vl. nař. č. 242/1942
Sb., o svazech výdělkových a hospodářských společenstev, zavádějící v českých zemích povinné
členství družstev ve svazech20) podléhajících dohledu příslušných resortních
ministerstev. Šlo o opatření typické pro totalitní zřízení; obdobné struktury zavedl i sovětský
režim.21) Nepřekvapí tedy, že po třech letech příprav přijalo Československo
v létě zák. č. 187/1948 Sb., o Ústřední radě družstev,
ukládající všem družstvům povinné členství v této organizaci podřízené ministerstvu sociální
péče.22) Obsah zákona se v některých znacích podobal úpravě z protektorátní
doby.23) Působnost ÚRD vůči družstvům však byla výrazně širší; rada např.
udělovala souhlas k založení družstva, mohla zastavit činnost družstva a iniciovat jeho zrušení.
Družstva byla podle odvětví organizována ve svazech, ve výsledku v ústředních svazech. Výsledek
tvořilo sofistikované uspořádání fixující závislost družstev na veřejné moci.
Obdobné struktury vytvořila politická moc k ovládání jiných korporativně uspořádaných
právních forem právnických osob tradičně řazených do soukromoprávní sféry. To vše zesílilo účinky
vnímání právem fixovaného principu "dovoleno je, co je zákonem dovoleno" právě ve vztahu k těmto
entitám.
III. Přísný pohled na stanovy (statutární přísnost)
Zásada označovaná v Německu a Rakousku termínem
Prinzip der Satzungsstrenge
- v
našem prostředí bychom snad mohli mluvit o statutární24) přísnosti - se dnes
nejčastěji spojuje s § 23 odst. 5 německého akciového zákona z r. 1965. Táž myšlenka se však v
zákonné úpravě soukromých korporací objevila v Německu podstatně dříve, totiž v zákoně o výdělkových
a hospodářských společenstvech z r. 1889. Proto čteme v německé literatuře o limitacích statutární
autonomie (Satzungsautonomie
) u akciových společností a družstev.25)
Ust. § 18 německého družstevního zákona připouští odchylky stanov od zákona (pokud jde o poměry
družstva a jeho členů) pouze v případě zákonem výslovně povolených. V německých zákonných úpravách
akciového práva před r. 1965 podobná normativní konstrukce chyběla. Nicméně nahlížení na akciové
společnosti pod vlivem dřívějších úprav26) a prizmatem skutečnosti, že až do
r. 1870 bylo k založení akciové společnosti potřebné státní povolení (koncese), vedly k tomu, že
rozhodovací praxe zásadu formulovanou jako Satzungsstrenge
utvrdila v judikatuře. Literatura
připomíná zejména rozhodnutí německého říšského soudu z let 1901 a 1907,27)
na něž je v judikatuře ostatně odkazováno dodnes.28) Pojetí, že akciové
právo je zásadně kogentní zesílilo za účinnosti zákona o akciových společnostech z r.
1937,29) byť ani v něm nebylo právní pravidlo známé z § 23 odst. 5 platného
AktG výslovně vyjádřeno. K tomu došlo až přijetím zákona z r. 1965. Cit. ust. zakazuje odchylky
stanov od zákonné úpravy, vyjma případů, kdy to zákon výslovně dovolí (tj. nestačí pouhé mlčení
zákona30) ). Zároveň jsou pro stanovy zakázány i doplňující klauzule v
případech, kdy je zákon nepředpokládá a sám obsahuje konečné řešení. Takový zásah do autonomie vůle
zakladatelů a akcionářů rozhodujících na valné hromadě byl ustáleně justifikován potřebou přiměřené
ochrany akcionářů31) a věřitelů.32) Jakkoli byl
ještě na konci tisíciletí zdůvodňován kritériem právní jistoty,33) je
diskutován34) a kritizován,35) zvláště v té
souvislosti, že zákon při rigidním pojetí statutární přísnosti nerozlišuje mezi společnostmi
otevřenými (s akciemi kótovanými na burze) a uzavřenými. Výslovná úprava německého zákona je dosti
výjimečná. Lze poukázat na četné jurisdikce s prosperujícími ekonomikami, jež na zásadu statutární
přísnosti nepřistoupily (např. USA, Británie, Japonsko); to však neznamená, že by na právní
regulaci, zejména pokud jde o tzv. akcionářské dohody, vůbec rezignovaly.36)
Pro země střední Evropy představuje výrazný příklad státu náležejícího k této liberální skupině
Švýcarsko.37) Německý vzor však v nedávné době převzal polský zákoník o
obchodních společnostech.38)Pod vlivem německého konceptu
Satzungsstrenge
hleděly na autonomii při tvorbě stanov
tradičně rakouská právní doktrína a praxe,39) byť Rakousko vzor § 23 odst. 5
německého akciového zákona do vlastní právní úpravy akciových společností nikdy nerecipovalo. Teprve
po r. 2000 se v rakouské nauce začaly výrazněji objevovat názory zpochybňující tento
přístup.40) V obsáhlém výběru na ně odkázal vídeňský
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.
Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.
Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).