Suverén a právo v moderním státě

Postavení suveréna ve státě v průběhu existence státu prochází složitým vývojem. Tento vývoj není přímočarý a postupný, ale stejně jako jiné společenské jevy se někdy vrací zpět k předchozím vývojovým stadiím, aby se opět vrátil k modernějším a kulturnějším formám. Proto v průběhu několika desítek let se můžeme v jednom státě setkat s moderními formami demokracie a totalitními režimy. Cílem tohoto článku není zkoumat příčiny tohoto jevu, ale věnovat se postavení suveréna v moderním demokratickém státním zřízení.

Stát, který je v pozici suveréna prostřednictvím svých institucí, tvoří obecně závazná nařízení - právo. Tento stav je obvyklý v každém právním systému a představuje doktrínu podřízenosti, která "tvrdí, že v každé společnosti, v níž existuje právo, je pod vrstvou rozličných politických forem - tedy ať jde o demokracii nebo absolutní monarchii - nakonec vždycky latentně přítomen jednoduchý vztah mezi podřízenými, kteří ze zvyku prokazují poslušnost, a suverénem, který není poslušen nikoho. Vertikální struktura "suverén - podřízené osoby" je podle této teorie nezbytnou součástí právní společnosti do stejné míry, do jaké je pro člověka důležitá páteř".¹⁾ O právní společnosti můžeme hovořit pouze tehdy, jestliže zde existuje zmíněná vertikální struktura v podobě suveréna a podřízené osoby. Pouze v tomto případě se jedná o samostatný nezávislý stát s vlastním právem. V případě absence takové struktury není možno posuzovanou společnost považovat za státní. Potom vztah suveréna a podřízených je jen součástí jejich samotného významu.

Zvyk poslušnosti je spojen u většiny právních systémů se dvěma význačnými rysy. Jednak je to kontinuita autority vytvářet zákony následně různými zákonodárci, a dále je to dlouhodobost trvání zákonů bez ohledu na osobu tvůrce, kterému byla ze zvyku prokazována poslušnost. Jestliže bylo dříve uvedeno, že suverén tvoří právo pro jiné subjekty a ukládá právní povinnosti, zatímco on sám je právně neomezen a neomezitelný, je namístě zabývat se otázkou, zda tato eomezitelnost suveréna je nezbytná pro existenci práva. Dále je třeba zkoumat, zda přítomnost nebo nepřítomnost právních mezí v případě zákonodárné moci může být považována za zvyk poslušnosti suveréna. Pod slovem poslušnost se obvykle chápe podřízenost autoritě a nikoli jen shoda s pokyny, které jsou podloženy hrozbami. Můžeme předpokládat, že poslušná osoba by vykonala předepsaný čin, i kdyby jí to nebylo nařízeno. Potom se naskýtá se otázka, zda v tomto případě by se poslušnost mohla nazvat zvykem. Se vznikem poslušnosti je zpravidla spojeno dlouhodobé respektování určitých nařízení, která byla zpočátku vynucována suverénovou mocí, podloženou hrozbami. Pokušení riskovat trest a neuposlechnout obecného nařízení je tím větší, čím namáhavější a obtížnější je chovat se v souladu se stanoveným nařízením. Je také ale také tím lákavější, čím menší pravděpodobnost jeho odhalení hrozí a čím menší bude morální odsudek či stupeň znemožnění jedince ve společnosti. V případě namáhavé a obtížné poslušnosti bychom stěží mohli zaměňovat výraz poslušnost s výrazem zvyk, a to i v případě, že subjekty si osvojily zvyk jednat v souladu s těmito nařízeními. Příkladem může být placení daní, kde zákon může být v rozporu s tím, k čemu mají subjekty silné sklony. Naopak, za zvyk bychom mohli považovat nařízení, že na silnici se jezdí vpravo, neboť pro účastníky silničního provozu znamená dodržování nařízení doslova otázku života a smrti a působí zde také pud sebezáchovy. Zvyk poslušnosti tedy nemůžeme spatřovat v tom, že subjekty respektují příkaz suveréna pouze z toho důvodu, že jim hrozí donucení. O zvyku poslušnosti můžeme hovořit až tehdy, když subjekty dlouhodobě uznávají, respektují a chovají se v souladu s nařízením, které suverén vydal. "Až tehdy - a nikoli dříve - budeme moci o každém dalším nařízení prohlásit, že se stává právem, jakmile je vydáno, a to ještě předtím, než je lidé uposlechnou. Dokud nebude tohoto stadia dosaženo, panuje mezivládí, kdy nemůže být vytvořen žádný zákon".²⁾ Takovýto stav je samozřejmě ojedinělý. Pro společnost je stav diskontinuity vždy nebezpečný, a pokud nastane, což se nedá nikdy zcela vyloučit, je pro společnost důležité, aby netrval příliš dlouho a náprava se vyvíjela žádoucím směrem k obnovení řádu.

Také instituce evropských společenství tvoří právní normy a členské státy včetně právnických a fyzických osob jsou poslušny tyto právní normy dodržovat. Je možno položit otázku, zda ona zmíněná poslušnost států a ostatních subjektů má naprosto stejný charakter, či se tyto poslušnosti nějakým způsobem liší. Domnívám se, že se nejedná o jednu a tutéž poslušnost, a to z několika důvodů. Předně je to původ této poslušnosti. Jelikož příkazy vydané institucemi jsou odvozeny od moci států, není pro právnické a fyzické osoby podstatné, kdo příkaz vydal, zda stát či zmocněná instituce, neboť tyto osoby jsou vždy poslušny státu a je v tomto případě irelevantní, kdo příkaz vydal. V případě neuposlechnutí příkazu nastoupí donucovací moc státu včetně násilí. Dále je to rozdíl ve způsobu donucení. Zatímco v případě neposlušnosti právnické nebo fyzické osoby může stát použít všechny prostředky donucení, v případě neposlušnosti státu je výběr donucovacích prostředků omezen, a to pouze na sankce ekonomického nebo morálního charakteru. Třetí důvod je možno spatřovat v možnosti vymanit se z poslušnosti. Zatí