Bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti v bance České republiky

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách") upravuje právní institut bankovního tajemství a povinnost mlčenlivosti. Podle § 38 odst. 1 zákona o bankách se na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit vztahuje bankovní tajemství. Tím není dotčena možnost podat zprávu o záležitostech klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, na základě jeho žádosti nebo s jeho souhlasem.

Ustanovení § 38 zákona o bankách sice používá pojem bankovní tajemství, ale pojem pozitivně nedefinuje. Obecně se výraz tajemství pojmově spojuje s tajností, věcí nezjevnou, nevysvětlenou, vůbec neznámou nebo skrytě chovanou . Současná právní úprava navazuje na dřívější úpravu, jenž zakládala tzv. anonymitu vkladů, ukládající povinnost banky sdělit údaje o vkladech a vkladatelích pouze zákonem stanoveným osobám. Podstatou současně platné právní konstrukce je vymezení okruhu údajů chráněných bankovním tajemstvím; tyto údaje nelze zásadně nikomu sdělovat, leda se souhlasem klienta. Na to v zákoně navazuje vyjmenování případů, ve kterých je možné takto chráněné údaje zpřístupnit třetím osobám i bez souhlasu klienta, a úprava podmínek, které je třeba splnit, které je nutné splnit, aby informace mohla být žadateli poskytnuta. Uvedená právní koncepce úpravy zůstala zachována od přijetí zákona o bankách (1991), pouze se postupně výrazně novelizacemi zákona o bankách rozšiřoval okruh osob, na jejichž žádost je třeba bankovním tajemstvím chráněné údaje zpřístupnit, a rozhojňovaly se podmínky, za kterých lze zpřístupnění údajů provést.

Okruh údajů chráněných bankovním tajemstvím podle zákona o bankách zahrnuje všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit.

V první řadě jsou právní úpravou chráněny bankovní obchody. Právní předpisy v České republice pojem bankovní obchody nedefinují a právní doktrína za bankovní obchody označuje zejména závazky ze smluv uzavíraných obvykle bankami, tj. závazky ze smluv typických právě pro bankovní podnikání. Jde zejména o závazky bank vzniklé při podnikání bank podle bankovní licence (účet, úvěr apod.). Za bankovní obchod však nelze považovat každý právní poměr, v němž jednou ze stran je osoba oprávněná působit jako banka. Pro obsahové vymezení bankovních obchodů je důležitá právní úprava definující banky a stanovící, které další činnosti může banka vykonávat. Podle § 1 odst. 1 zákona o bankách se bankami rozumějí akciové společnosti se sídlem v České republice, které přijímajívklady od veřejnosti, a poskytují úvěry, a které k výkonu těchto činností mají bankovní licenci. Banka může, kromě shora uvedených činností vykonávat i další činnosti, má-li je povoleny v jí udělené licenci. Jde například o investování do cenných papírů na vlastní účet, platební služby a vydávání elektronických peněz, vydávání a správu platebních prostředků, poskytování záruk, otvíráníakreditivů, obstarávání inkasa, poskytování investičních služeb, ato s tím, že se v licenci uvede, které investiční služby je banka oprávněna poskytovat a ve vztahu ke kterým investičním nástrojům, finanční makléřství; spočívá-li finanční makléřství ve zprostředkování spotřebitelského úvěru, pojištění nebo zajištění nebo doplňkového penzijního spoření, může banka tuto činnost vykonávat, je-li k tomu oprávněna podle zákona upravujícího zprostředkování takové finanční služby, výkon funkce depozitáře, směnárenskou činnost, poskytování bankovních informací, obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s devizovými hodnotami, které nejsou investičním nástrojem, a se zlatem, pronájem bezpečnostních schránek, provádění administrace investičních fondů a zahraničních investičních fondů, s tím, že se v licenci uvede, které činnosti je banka oprávněna vykonávat a ve vztahu ke kterým fondům, činnost akreditované osoby podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu atd.

Ani pojem peněžní služba není výslovně vymezen právním předpisem. Začlenění výrazu peněžní služba do ustanovení zákona o bankách bylo zřejmě počátkem devadesátých let dvacátého století vyvoláno tehdy platnou právní úpravou občanského zákoníku. V době přijímání zákona o bankách obsahoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k31. prosinci 1991 v desáté hlavě části čtvrté pod nadpisem "Peněžní služby" v oddílu prvním právní úpravu vkladů občanů na vkladních knížkách a běžných účtech a v oddílu druhém právní úpravu půjček občanům.

V současné době, kdy závazky z bankovních smluv (obchodů) jsou chápány jako služby banky, může být začlenění peněžních služeb mezi údaje chráněné bankovním tajemstvím považováno za redundantní. Peněžní služby však lze chápat jako pojem obsahově širší, který však může zahrnovat i případy, kdy banka není přímo smluvní stranou bankovního obchodu, ale vystupuje jako třetí osoba, která svou činností zajišťuje uskutečnění smluvního vztahu jiných smluvních stran. Takovými případy mohou být například výběry z bankomatu náležejícího jiné bance než je banka vystavující platební kartu, zajištění realizace úhrady příkazu provedeného platební kartou u obchodníka, jehož platební terminál spravuje jiná banka než banka vystavující platební kartu, zajištění tzv. hladkého platebního styku na účet zahraniční banky prostřednictvím zprostředkující banky, oznámení o otevření akreditivu jinou bankou, provedení inkasa na základě smlouvy o inkasu další bankou, oznámení o poskytnutí bankovní záruky jinou bankou.

Podle zákona o bankách je stav na účtu výslovně součástí bankovního tajemství. Stavem na účtu je myšlena výše zůstatku v konkrétní účetní evidenci o dluhu banky vůči klientovi nebo o pohledávce banky za klientem k učenému datu nebo ve stanoveném období. Účty v bance slouží zejména k zachycení evidence především na základě ujednání příslušných smluv uzavřených s klienty banky (smlouva o účtu, smlouva o úvěru). V praxi však dochází k vytváření účtů i v jiných případech na základě rozhodnutí banky pro zachycení účetní evidence o různých účetních položkách. Jednotkami účtovanými na vrub účtu jsou peněžní prostředky v české nebo cizí měně. Ze skutečnosti, že zákon výslovně neuvádí ve výčtu pohyby na účtu, tj. evidenci provedených transakcí na účtu, nelze dovodit, že na tyto údaje se bankovní tajemství nevztahuje. Evidence údajů o provedených transakcích lze považovat za součást peněžní služby banky.

Bankovní tajemství se výslovně vztahuje na stav depozit. Pojem depozitum byl v historii bankovnictví spojen s obchodem depozitním, který záležel v tom, že banka přijímala peníze, cenné papíry nebo jiné hodnoty k uschování a zavazovala se náležitě je opatrovat a na požádání vrátit. Právní úprava bankovního tajemství původně obsažená v § 23 odst. 1 zákona č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, stanovila, že objektem chráněným bankovním tajemstvím je stav depozit cenných papírů.Jestliže budeme slovo depozitum chápat v jeho obecném vymezení, bude zahrnovat širší okruh věcí převzatých bankou do úschovy.

Právní úprava bankovního tajemství chrání obsah smluvního poměru mezi bankou a jejím klientem. Zákon nestanoví, v kterém okamžiku se osoba stává klientem banky. Za klienta lze zcela jistě považovat osobu, která uzavřela s bankou smlouvu zakládající poskytnutí bankovní služby, resp. uskutečnění bankovního obchodu. Pochybnosti však vzbuzují případy, kdy ještě k uzavření smlouvy nedošlo a strany pouze vstoupily do právního poměru, např. jednají