Vyhľadávanie v online časopise
Online časopis
Možnosti sjednávání soukromoprávních sankcí
V lednu 2023 Nejvyšší soud ČR změnil dosavadní přístup k moderaci smluvní pokuty. V prvním kroku soudního rozhodování, jestli bude vůbec k moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty přistoupeno, má soud za pomoci výkladových pravidel rozlišit, jestli smluvní pokuta má sankční nebo uhrazovací povahu.
Konkrétně tak judikatura nově ukládá soudu,
1)
2)
aby vůbec
"mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. ObčZ ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá ObčZ) podpůrně využít dále (v rozhodnutí NS 31 Cdo 2273/2022) popsaných vodítek."
Funkcemi, k potřebě jejichž rozlišení rozhodnutí velkého senátu soudy vede, jsou dvě základní - sankční (penalizační) a úhradová (paušalizovaná náhrada škody). Je přitom poukazováno i na třetí funkci, označovanou zpravidla jako preventivní (motivační). Ta se v praxi projevuje snahou vést, tedy motivovat, dlužníka ke splnění smluvních povinností a působit tak preventivně na dosažení účelu každé smlouvy - tedy aby byla dodržena a stranami bylo podle ní plněno.
Změna judikatury a její retrospektivní účinek
3)
(nové řešení moderace smluvní pokuty dopadá i na již uzavřené smlouvy) vyvolává přirozeně u smluvní praxe mnohé otázky. A to jak k posuzování již sjednaných smluvních pokut, tak těch nyní sjednávaných. Otázky vyvolává zejména právě důraz judikatury na důsledné zjišťování, jakou povahu smluvní pokuta má, a dále například posuzování, jestli a jaká u úhradové smluvní pokuty vznikla věřiteli škoda, či zohledňování zavinění dlužníka jako okolnosti významné pro moderaci sankční smluvní pokuty.Jde mj. o to, jestli současné řešení povede fakticky k rozlišování dvou smluvních pokut. S jiným režimem pro jejich moderaci. Smluvní pokuty ryze sankční a potom té z historického hlediska "klasické", tedy úhradové (paušalizační náhrada škody). A co se smluvní pokutou smíšenou, která má z každé z funkcí něco.
T. Veselá
4)
v lednu 2024 ve své glose předkládá stručnou základní analýzu některých dostupných rozhodnutí soudů prvního stupně přijatých po vydání rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR a současně i rozhodnutí přijatých dovolacím soudem. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud ČR ruší rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na rozhodnutí velkého senátu a s důrazem na skutečnost, že sou- dy nižších stupňů dosud nezkoumaly, jakou vlastně sjednaná smluvní pokuta měla plnit funkci. Autorka si současně klade mj. otázky, zdali se zjišťuje funkce smluvní pokuty dle vůle stran či dle toho, jak se smluvní pokuta soudu jeví? Dále jaký je limit míry pochybností, při které lze k moderaci vůbec přistoupit? Podle autorky
"přelomové rozhodnutí se tak může zdát být spíše teoretizováním o tom, jak by takový přezkum mohl jednou vypadat, a dává nám spíše více otázek než odpovědí"
.Jakkoli autor tohoto příspěvku sdílí část pochybností autorky i části praxe a v březnu 2023 se k některým závěrům rozhodnutí velkého senátu kriticky vyjádřil,
5)
nemění to nic na skutečnosti, že je třeba závěry rozhodnutí velkého senátu respektovat.Je však třeba se zamýšlet nad tím, co jeho závěry přináší pro možné úvahy smluvní praxe.
Mimo jiné tedy dochází k akcentaci základní otázky: Jaké jsou vlastně možnosti stran sjednávat soukromoprávní sankce? a dalších podotázek, jako:
Mohou si strany sjednávat pro případ porušení povinnosti jiná nepojmenovaná zajištění či utvrzení dluhu mající sankční povahu?
A mohou si strany sjednat nepojmenovanou sankci i pro případ, že nastane jiná stranami předvídaná skutečnost, která ani nebude porušením povinnosti?
Jaké jsou limity posuzování jejich případné nepřiměřenosti? Půjde o analogickou aplikaci pravidel moderace nebo například obecný korektiv dobrých mravů?
A konečně - mohou si strany dohodou vyloučit možný moderační zásah soudu do ujednané smluvní pokuty nebo nepojmenovaného utvrzení či zajištění dluhu?
Aktuální smluvní i rozhodovací praxe je při posuzování těchto otázek na určité křižovatce. Rozlišuje-li rozhodnutí velkého senátu smluvní pokutu podle její funkce, jde mj. o potvrzení možnosti stran sjednat si ryze sankční smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti dlužníkem. Navazující otázkou tedy je, jestli i tzv. nepojmenovaná ujednání o "stornu, penále, propadném poplatku" mohou mít ryze sankční povahu a jestli z pohledu jejich přiměřenosti se budou chovat jako smluvní pokuta nebo mají mít vlastní režim posuzování.
1. Úvodní historická poznámka
Jak je otázka soukromoprávní sankce řešena prakticky ve všech jurisdikcích, a to s různými pohledy, tak se vyvíjela i během historie.
Trestní klauzule sahají až do římského práva. Předmětem sankce v římském právu bylo zaplacení peněžní částky. Sankce byla svobodně stanovena stranami a soudce neměl pravomoc ji snížit, protože ji považoval za nepřiměřenou. Šlo o zásadu neměnnosti sankce.
6)
V Římě musely být rozsudky vždy vyneseny na určitou peněžní částku. Důsledkem bylo, že velké množství smluvních příslibů nebylo přímo vymahatelných, tj. všechny sliby, u nichž plnění nemělo pro příjemce žádnou - přímou - peněžní hodnotu. Právě zde přišlo věřiteli na pomoc římské právo s takzvanou samostatnou sankční klauzulí. Dlužník prohlásil, že věřiteli zaplatí určitou peněžní částku, pokud on, dlužník, neprovede určitý úkon. V důsledku toho by se požadovaný úkon nestal vykonatelným přímo, ale nepřímo. Římské právo rovněž uznávalo klauzule, které poskytovaly předběžný odhad škody, která by mohla vzniknout v případě porušení povinnosti, a tím pomáhaly věřiteli tím, že jej zbavovaly povinnosti prokazovat škodu, která skutečně vznikla v důsledku nesplnění povinnosti dlužníka.
7)
Jediným omezením, které existovalo, bylo, že pokuta nemohla být použita k zakrytí lichvářského ustanovení o úročení.Na našem území, v období 16. a 17. stol., docházelo k posunu posuzování významu jednak úročení (ceny peněz), jednak i sankcí za neplnění. Plnění, jež dnes označujeme jako smluvní pokuta, mělo oproti římskému právu primárně funkci paušalizace náhrady škody. A zůstalo tomu tak vlastně až do 20. století. Ujednání o smluvní pokutě, jak ji dnes označujeme, nepředstavuje tedy nic nového. Srovnej například rok 1530 (Zemské zřízení):
"pokutu svou maje, nepohaněj, ale drž se"
; roky 1579 - 1811 (Kodex Městských práv):
"jakaužkoli pokutu dlužník zápisem na sebe aneb statek svůj věřiteli svému uvede, podle té zůstaven bude";
Viktorín Kornel ze Všehrd:
"pakli by jeden druhému neučinil v čem koli, jestliže jsů pokuty pro nezdrženie nebo dosti nečiněnie smlúve v též položeny, má se strana držecie tu smlúvu, těch pokut držeti a tu stranu nedržecie vedlé těch pokut sáhnuti".
8)
Obecný zákoník občanský se sankčním hlediskem u smluvní pokuty nepočítal. Smluvní pokuta měla úhradovou funkci. V ABGB byla smluvní pokuta řazena v kapitole "Náhrady škody" - původně šlo o jeden paragraf (§ 1336). Osnova připravovaného občanského zákoníku ve 30. letech 20. stol. řešila smluvní pokutu v kapitole "Prodlení dlužníka a prodlení věřitele". Zde šlo již o 4 paragrafy (jako obecná úprava k tzv. propadným doložkám).
9)
Sankční charakter smluvní pokuty jako její součást se rozvinul zejména v souvislosti s rozvojem moderních tržních mechanismů.
2. K otázce možností stran sjednat ryze sankční smluvní pokutu
Současná zákonná úprava v § 2048 a násl. ObčZ, a ostatně i ta dle předchozí úpravy soukromého práva, textově vychází ze smluvní pokuty jako primárně "paušalizace" náhrady škody. Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje (§ 2050 ObčZ).
Vývoj judikatury nejen Nejvyššího soudu ČR, ale i Ústavního soudu ČR však přiznává stranám závazku možnost sjednat smluvní pokutu s ryze sankční funkcí.
Nejvyšší soud ČR ještě podle předchozí úpravy soukromého práva například ve sporu
10)
mezi žalujícím kupujícím (akciovou společností) proti žalovanému prodávajícímu (nepodnikateli) dovodil, že nesdílí závěr odvolacího soudu, že
"ujednání o smluvní pokutě, které má sloužit pouze jako sankce pro případ, že se prohlášení účastníka smlouvy ukáže být nepravdivým, je neplatné pro rozpor se zákonem".
Konkrétně šlo o to, že žalovaný v kupní smlouvě výslovně prohlásil a ujistil žalobkyni, že dům č. p. včetně jeho součástí, příslušenství a přístavby není památkově chráněn a že údaje zapsané v katastru nemovitostí o předmětu prodeje odpovídají skutečnému stavu. Pro případ, že prohlášení či ujištění žalovaného uvedené v kupní smlouvě nebude odpovídat skutečnosti, si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč za každý jednotlivý případ nepravdivého prohlášení nebo ujištění.Praxe s odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR možnost stran sjednat si smluvní pokutu s ryze sankční funkcí vnímá zjevně i dnes.
11)
Otázka posuzování její přiměřenosti je věc jiná.Ústavní soud ČR
12)
se poměrně nedávno (v roce 2020) zabýval námitkou protiústavnosti smluvní pokuty ve výši 0,5% denně, kterou za protiústavní neshledal a uvedl mj. že
"je nutno od sebe odlišovat výši úroků a smluvní pokutu. Smluvní pokuta má totiž (dle Ústavního soudu) sankční charakter a takto je třeba k ní i přistupovat. V dané věci Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by výše smluvní pokuty v daném případě byla v rozporu s dobrými mravy, což s ohledem na podstatné okolnosti souzené věci není závěr, jež by byl neakceptovatelný."
Podíváme-li se na současnou úpravu v občanském zákoníku, ta zakazuje jako zneužívající ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci.
13)
Zákonodárce tedy zjevně připouští soukromoprávní sankce. A upravuje dále potřebu posuzování jejich nepřiměřenosti cestou moderace mezi podnikateli, jde-li o smluvní pokutu (§ 2051 ObčZ), a zvláštní spotřebitelskou ochranu, je-li obecně jakákoli sankce ve spotřebitelské smlouvě nepřiměřená.Se sankční smluvní pokutou ostatně počítá i ono aktuální rozhodnutí velkého senátu k moderaci smluvní pokuty.
14)
První dílčí závěr:
Judikatura uznává smluvní pokutu s ryze sankční funkcí.
3. Kdy je "jiná sankce" smluvní pokutou a kdy tzv. nepojmenovaným ujednáním?
3.1 Obecná pravidla "testování" obsahu ujednání smluvních závazků
Lze-li v judikatuře vysledovat v posledních letech určitý jednotný princip obecného posuzování závazkových vztahů, lze jej shrnout zjednodušeně následujícími pravidly.
15)
Tento "test" může být uplatnitelný i při samotných úvahách smluvních stran při sjednávání smlouvy:a) Co jsme si vlastně ujednali?
b)Zakazuje nám něco, abychom si to takto ujednali?
c) Zasáhne nám do ujednání při přezkumu soud?
Tato pravidla se uplatní a v judikatuře i uplatňují při posuzování, jestli tzv. jiné sankce jsou ujednáním o smluvní pokutě nebo něčím jiným. V praxi si často strany sjednávají právě sankci, storno, sankční poplatek, penále, propadnou jistotu, vrácenou slevu, garanci apod.
a) Co jsme si vlastně ujednali?
Z pohledu řešené otázky možnosti sjednávání soukromoprávních sankcí si strany sjednávají určitý právní následek pro případ, že nastane určitá budoucí nejistá událost. Tou událostí bývá přímo porušení povinnosti druhou stranou, ne však vždy. Ve smlouvách si pro případ, že tato událost nastane, dohodnou určité plnění ze strany dlužníka. Toto plnění buď označí skutkovou podstatou právní normy předvídaným institutem, typicky smluvní pokuta, úrok z prodlení, odstupné. Často však použijí označení jiné, například sankce, penále, propadná jistota, sankční poplatek, vrácená sleva apod.
Nejvyšší soud ČR při posuzování možnosti sjednávání tzv. právních domněnek a právních fikcí
16)
(užitím slov "má se za to", "platí, že", "považuje se za") přijal závěr o obecném pravidlu použitelném i pro další závazkové vztahy, v němž zdůraznil mj. význam zjišťování obsahu závazku. Vykládací autorita, ať už soud nebo rozhodce, nevychází striktně z jazykového vyjádření ve smlouvě, ale podle standardních výkladových pravidel § 555 a násl. ObčZ zjišťuje, k jakému právnímu následku směřovala vůle stran. Sjednaly-li si strany, že pro případ porušení povinnosti druhou stranou zaplatí dlužník určitou sankci, a dokazováním vyjde najevo, že i druhé straně byl znám úmysl jednajícího, vyloží ji takto i soud. Až v případě, že nebude moci vyjít ze subjektivních kritérií, nastoupí kritéria obvyklého výkladu, chránící dobou víru adresáta. Tedy jak by zde například obvyklí adresáti k takovému ujednání o sankci či penále přistupovali, jak by takové ujednání vnímali.b) Zakazuje nám něco, abychom si to takto ujednali?
Při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo být vzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde o dohodu v mezích dispozitivní úpravy zákona. Při posuzování kogentnosti daného pravidla je v první řadě třeba posuzovat výslovný zákaz, kdy nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případne za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 ObčZ, podle něhož je neplatné (mj.) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné).
17)
c) Zasáhne nám do ujednání při přezkumu soud?
Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní nebo kogentní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci (z jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se příčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele, nebo slabší strany podnikatele. V takovém případě je třeba poměřovat konkrétní ujednání stran zákonnými pravidly, zejména § 433 ObčZ, jde-li o podnikatele slabší stranu, a § 1810 a násl. ObčZ, jde-li o spotřebitele, tedy zdali ujednáním nedochází ke zneužití postavení podnikatele na úkor slabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (např. uvedená právní úprava ochrany slabší strany).
3.2 Odraz obecných pravidel "testování" na konkrétních příkladech
a) Ujednání o povinnosti plnit "penále", "storno", "sankci", "propadnutí poplatku", "slevu z ceny"
Judikatura se již k možnostem ujednání stran o takových "sankcích" vyjadřovala. Nejvyšší soud ČR pro posouzení prvního kroku, tedy "co jsme si to vlastně ujednali", v případě penále,
18)
storna,
19)
propadnutí rezervačního poplatku
20)
či sankce
21)
akcentoval význam zjišťování obsahu právního jednání a v uvedených případech podle konkrétních okolností dospěl k závěru, že půjde zpravidla o smluvní pokutu nebo úrok z prodlení.Dalším konkrétním ujednáním představujícím vůli stran saturovat rizika v případě neplnění jednou ze stran může být ujednání o tzv. slevě. Když dlužník zaplatí včas, do určitého termínu, je ujednána cena například 100. Když zaplatí o měsíc později, je cena 120. Nejvyšší soud ČR řešil obdobnou situaci, kdy byla sjednána sleva o určitou částku pro případ včasného zaplacení faktury a následně byla kvůli opožděnému zaplacení faktury tato částka dofakturována. Judikatura zdůrazňuje, že určující je opět výklad právního jednání. K čemu úmysl stran směřoval. V daném konkrétním případě šlo o smluvní pokutu, nikoliv (podle N
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.
Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.
Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).
Vydanie Súkromné právo 4/2024
