Autonomie vůle - zhodnocení stavu

KODEK, G.: Autonomie vůle - zhodnocení stavu. Právny obzor, 102, 2019, č. 6, s. 457 - 469.

Autonomy of the will - evaluation of situation. Autonomy of the will is the essential concept of private law. Autonomy of the will means the possibility for each legal person to organise its legal relations according to its own free will. It is part of the general principle of self-determination and is it specified mostly by norms of private law. Traditionally, autonomy of the will is most strongly exercised in the law of obligations. Nevertheless, autonomy of the will is never exercised without any restriction. Limitations on autonomy of the will result not only from the need to protect the others, but also from the protection of public interests. In any case, it is essentially undeniable in legal orders of free democratic states.¹

Key words: privite law, freedom of contract, restring the freedom of contract, public policy limitation offreedom of contract

1. Úvod

          Autonomie vůle představuje stěžejní pojem soukromého práva. V každém případě je zásadně nepopíratelná v právních řádech svobodných demokratických států. Autonomie vůle není nicméně nikdy uskutečňována neomezeně. Omezení vyplývají nejen z nutnosti ochrany jiných, nýbrž také z ochrany veřejných zájmů. Nutnost takových omezení byla jasně známa již Franzi Zeillerovi. Nejvyšší zásadou pro něj bylo omezit svobodu jednotlivce tak, aby vedle ní mohly existovat svobody ostatních.² „Charakteristická je jeho formulace, že právo ,je omezení svobody každého jednotlivce za podmínky, že je s tím slučitelná svobodná působnost všech ostatních“.³ Způsob a rozsah těchto omezení jsou v průběhu vývoje práva podrobeny silným změnám. Zde musíme konstatovat naprosto opačné tendence. Zatímco na jedné straně byly zánikem tradičních morálních představ například v rodinném právu rozšířeny možnosti uspořádání, vede pokus respektovat ve velké míře posuzování základních práv, především zásadu rovného zacházení, i v soukromém právu k výraznému posunu významu. Tento příspěvek se pokouší o stručné zhodnocení.

2. Pojem a podstata

          Autonomií vůle rozumíme možnost každého právního subjektu uspořádat své právní vztahy svobodně podle své vůle.⁴ Je součástí obecné zásady sebeurčení a je konkretizována v převážné míře normami soukromého práva. Vyplývá z ní svoboda pořídit o svém majetku pro případ smrti⁵ a smluvní svoboda.⁶ Smluvní svobodou rozumíme podle klasické formulace Flumeho „princip vlastního uspořádání právních vztahů jednotlivce dle jeho svobodné vůle“.⁷ Podle něj se může každá osoba svobodně rozhodnout, zda, s kým a o čem uzavře smlouvy (volnost při uzavírání smluv a volnost určit jejich obsah). Doplňuje je volnost zrušit smlouvy zásadně kdykoliv dohodou (volnost ukončení) a zásadní volnost formy smlouvy (§ 883 rakouského občanského zákoníku ABGB).

          Autonomie práva je charakteristická pro soukromé právo. Judikatura hovoří o „nejvyšší zásadě“ soukromého práva.⁸ Smlouvy se sice vyskytují i mimo soukromé právo, například v mezinárodním právu nebo ve veřejném právu, které např. stanovuje smlouvy mezi spolkovými zeměmi resp. spolkovými zeměmi a Rakouskou republikou (čl. 15a rakouského spolkového ústavního zákona B-VG). Ty však sledují zcela jiný účel. Autonomie vůle a smluvní svoboda nejsou zajišťovány samoúčelně, slouží především k sebeurčení osoby. Autonomie vůle není sice výslovně vymezena a zajištěna ústavním právem, avšak lze ji odvodit mimo jiné jako základní právo ze záruky vlastnického práva (čl. 5 rakouského ústavního zákona StGG) a svobody nabytí (čl. 6 rakouského ústavního zákona StGG).⁹ Omezení svobody jednotlivce určit si sám uspořádání svých právních o vztahů k ostatním je podle judikatury rakouského Nejvyššího soudu (Oberstes Gerichtshof) třeba respektovat pouze v případě existence mimořádných okolností při řešení závažných střetů zájmů.¹⁰

3. Druhy

3.1. Věcné právo

          Na tomto místě se stručně zmíníme o některých aspektech autonomie vůle v různých dílčích oblastech civilního práva. Ve věcném právu definuje § 354 rakouského občanského zákoníku ABGB - v původním znění bez změny - vlastnictví jako „oprávnění volně nakládat s podstatou věci a s jejími užitky a vyloučit z toho každého jiného“. Podobné úpravy obsahuje francouzský občanský zákoník Code civil v čl. 544, německý občanský zákoník BGB v § 903 a švýcarský občanský zákoník ZGB v čl. 641. Ze zdůraznění výlučné funkce vlastnického práva působivě vyplývá nadčasovost rakouského občanského zákoníku ABGB, jehož autoři předeslali jednotlivé důležité aspekty moderní makroekonomie (property rights theory).

          Nicméně právě na příkladu vlastnického práva se zjevně ukazuje, že by poskytnutí neomezené svobody šlo k tíži jiných. Proto poskytuje zákonodárce od roku 1916 v sousedském právu (§ 364 rakouského občanského zákoníku ABGB) ochranu před nadměrnými imisemi, jako je hluk nebo zápach. Tím upravuje meze výkonu práva pro vymezení oprávnění majitelů rovnocenných práv, tedy majitelů sousedních pozemků. Tato ochrana byla v roce 2003 rozšířena o takzvané „negativní imise“, tedy odnětí vzduchu nebo světla (§ 364 odst. 3 rakouského občanského zákoníku ABGB)

          Jinak se autonomie vůle uskutečňuje ve věcném právu pouze velmi omezeně. V zájmu právní jistoty stanovuje zákonodárce numerus clausus věcných práv k věci (takzvaný „uzavřený počet“), dohodou nelze vytvořit věcná práva k věci, která nejsou stanovena v zákoně. Nebylo by to slučitelné s absolutní účinností věcných práv k věci. Z důvodu právní jistoty a ochrany právního styku může nárokovat absolutní platnost, a tedy respektování každým, pouze omezený, nevelký počet práv.

          Autonomie vůle byla rozšířena uznáním vlastnictví bytu jako historicky nejmladšího věcného práva k věci, dále v jistém smyslu možností volby práva také v oblasti věcného práva. Tato možnost má však své meze, musí být totiž také brán zřetel na ochranu tuzemského právního styku. Z tohoto důvodu dlouho odmítal rakouský Nejvyšší soud OGH uznat v Německu doložené, nezveřejněné zajištění.¹¹ Takové nezveřejněné zajištění není podle něj slučitelné se základními principy rakouského práva. Nedávno však rakouský Nejvyšší soud OGH v rozhodnutí, které zasluhuje povšimnutí, od této linie judikatury upustil.¹² Podle něj přemístění věci do Rakouska navzdory zde platných striktních požadavků na zveřejnění nic nemění na účinnosti zajištění, které bylo v Německu doloženo dohodou o převedení vlastnictví. Aplikace zásady zástavy movité věci jako územního imperativního ustanovení podle něj porušuje volný pohyb kapitálu a zboží. Protože ochrana uspořádání zboží a věřitelů a ochrana důvěry v právním styku jsou v rámci rakouského práva zjevně dostatečně zajištěny i tehdy, když se současně připustí - v praxi velmi rozšířené - objektové zajištění, jako je například výhrada vlastnického práva (a finanční leasing). Existence objektového zajištění podle toho zjevně nepředstavuje tak velké riziko pro uvedené veřejné zájmy. Proto neuznání objektového zajištění, které je platně doloženo v zahraničí, nemůže nijak pozoruhodně přispět k uskutečnění těchto důvodů vylučujících protiprávnost.

3.2. Rodinné právo

          V rodinném právu tradičně podléhá autonomie vůle z důvodu veřejného zájmu většímu omezení.¹³ Společenský vývoj zde však v průběhu posledních 100 let přinesl významné zvraty. Sahají od reformy rodinného práva v 70. letech minulého století, která směřovala od muže jako hlavy rodiny k partnerskému sňatku, po zavedení registrovaného partnerství pro osoby stejného pohlaví v roce 2009.

          Rozhodnutí rakouského Ústavního soudu (VfGH), který v omezování manželství na heterosexuální partnerství a registrovaného partnerství na homosexuální partnerství spatřoval diskriminaci, dokonce posledně přišlo s „manželstvím pro všechny“.¹⁴ Podle názoru rakouského Ústavního soudu VfGH si momentálně manželství a registrované partnerství navzájem do velké míry odpovídají jak úpravou, tak právními následky. Mladší právní vývoj umožňuje podle soudu především společné rodičovství i párů stejného pohlaví: páry stejného pohlaví smějí (společně) adoptovat děti a rovněž rovnoprávně využívat přípustné formy lékařsky podporované reprodukce. Rozlišení na dva právní instituty nelze proto dnes podle rozhodnutí soudu zachovat, aniž by byly páry stejného pohlaví diskriminovány s ohledem na jejich sexuální orientaci. Protože tímto způsobem je z perspektivy párů se stejným pohlavím s odlišným právním institutem zveřejněno a pro všechny dáno najevo, že vztah evidovaný registrovaným partnerstvím mezi dvěma osobami stejného pohlaví je něco jiného než manželství mezi osobami různého pohlaví, i když jsou oba vztahy založeny intencionálně na stejných hodnotách. Rozdělení na dva právní instituty tedy vyjadřuje - i při stejné právní úpravě, že osoby s homosexuální orientací nejsou stejné jako osoby s heterosexuáln