Glosa k dosahu a mezím argumentace ,a fortiori (pokus o nahlédnutí strukturální)

¹⁾

²⁾

³⁾

Jedním z takto relativně algoritmizovatelných argumentů je způsob argumentační podpory přijatého závěru teleologicky podmíněnou formulí, dle níž, poněkud zjednodušeně vyjádřeno, .

Zmíněnou argumentační konstrukci lze instruktivně demonstrovat na známém podobenství. V něm vypráví se o tom, jak Ježíš Nazaretský učil v synagoze, kde byla též (kromě dalších posluchačů) přítomna žena již osmnáct let nemocná; celá ohnutá, která se vůbec nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě, vložil na ni ruce a uzdravil ji. Představený této synagogy, vycházeje z elementárních náboženských předpisů a jejich naprosto rigorózního výkladu, však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu, tudíž o šabatu, kdy se nesmí pracovat. Svůj postoj posléze navenek patřičně zdůraznil těmito kategorickými slovy: "Je Ježíš na to reagoval způsobem jemu, řekněme racionálně (logicky) i lidsky příznačným: "⁵⁾

Tato biblická perikopa pro naše následné úvahy výstižně znázorňuje, a snad laskavý čtenář promine opětovnou simplifikaci, zohlednění účelu ,předpisu' akcentované rabínskou argumentací ( tj. nomenklaturou právnickou vyjádřeno, teleologickou redukci ve spojení s argumentací , případně doplněnou argumentem

Přívlastky ,zvláštní' i ,právní' jsou zcela namístě, neboť vystihují jejich významné a neoddělitelné aspekty. Naznačují totiž, že tyto juristické argumenty nezahrnují pouze ryze logické prvky,⁶⁾ a dále rovněž, že implikují momenty, které souvisejí s obecným předvěděním (předporozuměním)⁷⁾ a právním vzděláním, praktickou zkušeností, jakož porůznu obsahem a metodologickým průmětem ostatních interpretačních metod, když s nimi vytváří svými komponenty zčásti průnik množin. Jejich význam z pohledu hledání obsahu a náležitého dosahu právní normy je jednak anticipační, jednak i následný, když uplatňují se za ideálního stavu působení právní vědy při tvorbě práva a po ní v rámci jeho interpretace a korelativní aplikace.

Z hlediska existence a reálného působení těchto argumentů nutno ovšem opětovně zdůraznit, že nejsou vlastní toliko argumentaci právnické. Lidé jimi svá tvrzení vždy odůvodňovali, pochopitelně bez toho, že by si často byli vůbec vědomi jejich struktury či metodologie jejich správného, teorií později tu a tam popsaného užití.

Na straně druhé i při korektním užití zmíněných argumentů podává se z empirické zkušenosti, že často přirozeně zahrnují určitou jim implikovanou výpověď, aniž by byly vždy uváděny nezbytné premisy, které jsou způsobilé její adekvátnost přiměřeně podložit.

To především ze dvou důvodů: jednak pro určitý typ argumentace užíváme označení etablovaným výrazem, jenž má designovat určité typizované argumentační schéma, a také proto, že patřičné premisy jsou považovány u řádně vzdělaného juristy za samozřejmé a jako takové se předpokládají. Jinými slovy vyjádřeno, tomu je též předjato s tím související přesvědčení argumentujícího, dle něhož pojem je definován i v tomto případě pomocí jiných pojmů, u nichž ve vztahu k ostatním aktérům diskuze presumuje znalost jejich obsahu, jenž je konsensuálně akceptován.

Domnívám se, že až příliš přehnaně skepticky bývá o ní někdy tvrzeno, že vede k nespolehlivým či absurdním výsledkům. Z pohledu úsudku z kontextu tomu tak ovšem v praxi juristické, jakož i obecně argumentační nejednou i může být.⁹⁾

Navzdory tomu je namístě ve více optimistickém duchu říci, že k absurdním důsledkům povětšinou vede pouze tehdy, pakliže je tato argumentace užita metodologicky nesprávně (nepřiměřeně); totiž tehdy, nejsouli respektovány nezbytné podmínky, které její použití sine qua non předjímají, aby bylo lze mluvit o vyplývání z argumentu Poněkud jiným způsobem řečeno, nutno vyvarovat se toho, aby nešlo o klamný úsudek ve smyslu toliko odění do hávu označení nomenklatorního, kdy za argumentačně dostatečný důvod uzná se, resp. tvrdí něco, co důvodem ve skutečnosti není.

Samozřejmě i korektně přijatý interpretační závěr podložený argumentací třeba řádně konfrontovat s výsledkem výkladu získaným na základě ostatních výkladových metod, vycházeje z toho, že i zde jde o mnohovrstevnatou myšlenkovou operaci, v níž se jednotlivé metody vzájemně kombinují a doplňují s tím, že žádná nedisponuje vypovídací předností. Jak známo, nelze totiž stanovit měřitelnou exaktní vypovídací schopnost jednotlivých argumentačních konfigurací. Rozhodujícím je tudíž toliko racionální diskurz, při němž jde o poznání struktury argumentačního pole a vzájemných vazeb jejích jednotlivých prvků.

Sluší se v této souvislosti připomenout výstižnou poznámku, kterou na okraj tohoto problému uvádí prof. Ota Weinberger, poukazující na to, že "interpretační analýzy nejsou, řečeno matematicky, algoritmizovatelné procesy".¹⁰⁾

Pokusme se proto zamyslet se nad podstatou a dosahem této argumentace, sice s vědomým, že nelze - jak již to v humanitních vědách bývá - dospět ke konečným a zcela jednoznačným, ve vztahu k odůvodnění exaktně uchopitelným tezím a závěrům, nicméně naproti tomu se skromnou ambicí zmapovat přinejmenším, a to alespoň v rámcových obrysech, argumentační pole ve vymezeném předmětu zkoumání.

Třeba i zde smířit se s tím, že exaktní důkaz (nezpochybnitelný závěr) je možný jen v určitém náležitě deduktivně budovaném systému vyvozováním důsledků nutně vyplývajících z premis. To v předestřeném případě argumentace nepřichází ve všech dílčích aspektech v úvahu. Jde tudíž v mezích možností daných charakterem předmětného tématu o to, seriózně diskutovat o teoretickém problému a především, aby teorie takto nezůstala jen pouhou ,intelektuální hračkou', jeho (korektním) praktickém uplatnění.

Výsledek metodologicky specifického výkladu, jakož i kontury jeho odpovídající argumentace i zde závisí na způsobu dotazování a přirozeně odráží co do ,předvědění' (,předporozumění') osobu tazatele. V pojednaném případě jsou spjaty s genezí argumentačního schématu a racionální teleologickou podstatou jeho pojetí.

Argumentace se vyvinula nikoliv primárně pro oblast uvažování (toliko) právnického, systematicky potom především v souvislosti s exegezí literárních textů a jejím rámci rovněž normativních pravidel již ve starověku.

Její podstatou byl výkladový přístup, dle něhož jeli ,něco' spojeno s určitým rámcem svého opodstatnění, na totéž třeba usuzovat při existenci rámce obdobného, jsoucího k němu ve vztahu podřazení (ve smyslu relace podmnožina vůči množině) či rámce majícího závažnější (dalekosáhlejší) dosah, jež vykazuje v základních bodech přibližně stejnou racionální a teleologickou, takříkajíc typologickou charakteristiku ohledně jednotlivých relevantních definičních znaků onoho ,rámce opodstatnění', umožňujících převedení na společného jmenovatele.

Z oboru právnického z téhož naposled zmíněného údobí nepochybně stojí za zmínku učebnice věhlasného římského rétora, jenž působil rovněž i jako advokát, M. F. Quintiliana.

Tento v rámci svého výkladu o argumentaci ve svých slavných ,Základech rétoriky', mimo tezí dalších i v námi zkoumaném ohledu, shrnuje dosavadní staletími ověřené argumentační zkušenosti a metody. Poté, co poukazuje na to, že každou věc lze také dokázat jen pomocí jiné věci a ta musí být buď větší, nebo stejná, nebo menší,¹⁵⁾ uvádí: "Blízké nebo srovnávací jsou nazývány takové důkazy, které dokazují menší z většího, větší z menšího, stejné ze stejného. Domněnka je dokazována z většího takto: Jestliže se někdo dopustí svatokrádeže, dopustí se i krádeže;' z menšího: ,Kdo snadno a veřejně lže, bude schopen i křivě přísahat;' ... Právní důkaz z většího je: Jestliže je dovoleno zabít cizoložníka, je dovoleno i zbít ho důtkami.' Z menšího: Jestliže je dovoleno zabít zloděje, proč by nemělo být dovoleno zabít lupiče?' "¹⁶⁾

F. Rouček uvádí, že východiskem je úvaha, dle níž při aplikaci "na prvém místě rozhodujeme čili rozhodujeme stejně jako pravotvůrce, dovozujeme stejnost ( a pari). To znamená, že rozhodujeme ... dojdemeli interpretací k určitému výkladu v případě jednom, dlužno dojíti aplikací k stejnému výsledku v případě, který nutno pokládati za - logicky - stejný. Při aplikaci (konkretisaci) jsou to dvě zesílená argumenta a pari: A) kde jest povinnost (právo) větší (,maius'), tam jest tím spíše povinnost (právo) menší (,minus'). Pravíme, že ve větším jest obsaženo menší (latinsky ,in maiori minus continetur'). Popsané lze také všeobecněji vyjádřiti: co platí o pojmu logicky širším, to platí tím spíše o pojmu v něm logicky obsaženém (ovšem mnohdy jest obtížno s jistotou rozhodnouti, co jest maius a co minus). B) čeho jest potřebí k něčemu menšímu (,minus'), toho jest tím spíše potřebí k něčemu většímu (,maius'). Jeli tedy někomu zakázáno něco menšího, tím spíše jest mu zakázáno něco většího."¹⁷⁾

Tento právní filozof poukazuje také na to, že: "Neníli některá část právní normy výslovně vyjádřena v právním předpisu (předpisech), jde buď o výraz neúplnosti právní regulace (mezeru v zákoně, a to buď pravou nebo nepravou) anebo o případ právní normy, jež je v právním řádu obsažena implicitně, a její obsah nutno z norem explicitně vyjádřených logicky vyvodit (např. z explicitně vyjádřené povinnosti dlu