K některým otevřeným problémům právní odpovědnosti

BEJČEK, J.: K některým otevřeným problémům právní odpovědnosti. Právny obzor, 102, 2019, č. 5, s. 390 – 410.

On some open issues of legal responsibity. The concept of legal responsibiltiy is counted as one of the most unclear, controversial and rather confused topics both in Czech legal theory and in the legislature. The disunity has been substantially raised by the recent Czech Civil Ccode declaring so called positive content of „responsibility“ unlike former negatively percieved „liabilty“. Some scholars argue that Czech legislature and language (and consequently, Slovak ones as well) are not reasonably able to discern between these two aspects („responsibility“ and „liability“) at all. This article strongly disagrees with this thesis and offers some rather traditional solutions. It criticizes inconsistent use of legal terminology in the Czech Civil code having got in contradiction with the announced legally-ideological foundation and one of the allegedly principal changes in the recodified Czech private law. The envisaged change of terminology tends to be more confusing than helpful. The attempt to solve the purported Czech problem by introducing new concept in polysemous terms is called into question. From the practical viewpoint, there are more important problems of legal responsibility than its „correct“ naming, anyway, e.g. the basic principle of responsibility (subjective, objective, composite – mixed), bearing the burden of proof, forseeability of damage, multiple damages, the extent of damages in context with new technologies etc. These questions deserve more attention than purely terminological disputes.

Key words: responsibilty; liability; legal terminology; fundamental principle of liability;burden of proof; foreseeability; multiple damages; extent of damages

Letošní životní jubileum odbornice zvučného jména paní prof. Ovečkové, jež mj. přispěla mnohými myšlenkami do teorie právní odpovědnosti,¹ bylo též příležitostí k opětovnému zamyšlení nad stále živým problémem pojetí právní odpovědnosti. Česká diskuse o něm je výrazně ovlivněna úpravou v platném občanském zákoníku a snad ješ­tě více důvodovou zprávou k němu. Objevily se i nové velmi fundované a pozoruhodné studie. Jejich reflexe může sloužit nejen k ohlédnutí za vývojem doktríny a právní úpravy v Česku a za tzv. „českým“ (a neméně „slovenským“) problémem odpovědnosti. Disku­se může být zajímavá i pro slovenskou teorii a praxi především v období koncepčních úvah o novém slovenském soukromém právu, resp. o příslušných formulacích připravo­vaných předpisů. Může omezovat zbytečné rekodifikační ideologizování a doktrinalis­mus. Z řady otázek spojených s odpovědností se článek zabývá především pojmoslovný­mi problémy a rozdíly mezi tzv. pozitivním a negativním pojetím odpovědnosti. Zaujímá stanovisko k názoru, že existuje něco jako specifický „český problém odpovědnosti“. Věnuje se dále základnímu odpovědnostnímu principu a jeho vlivu na funkce odpověd­nosti. Poměřuje jej s dalšími významnými faktory uplatňování odpovědnosti – s regulací důkazního břemena a předvídatelnosti škody jakožto přechodové či hraniční kategorie mezi zaviněním a kauzalitou. Krátce se komentují i pokusy zavádět násobnou náhradu škody, jakož i některé nové výzvy a trendy v souvislosti s technologickým vývojem a se snahou posílit především reparační funkci odpovědnosti.

1. O konvenčnosti právního pojmosloví

1.1. Vanitas vanitatum

Přiznávám se ke sklonu setrvávat na svých oblíbených omylech, zejména v přípa­dech, kdy omyly jiných tak oblíbené nemám. Před mnoha lety² jsem dospěl k závěru, že mnohé (pokud ne všechny) právní pojmy jsou nikoliv analytické (popisující konkrétní popisovaný předmět nebo vlastnost reality), ale syntetické (uměle vytvořená označení, do nichž my sami při jejich formulaci vkládáme obsah). Že tedy jejich obsah nekonsta­tujeme jako zjištění a vyjevení přírodní či objektivní danosti, ale jen jej konstruujeme jako konvenci.³ Mám stále za to, že to platí i o pojmu právní odpovědnosti. Nikdo dosud nevyvrátil, ba spíše leckdo potvrdil, že vymezení pojmu právní odpovědnosti představu­je především problém konvencionalisticko-sémantický (terminologický). Do tohoto slo­va se totiž zbytečně a uměle vtěsnává tolik různých významů, že je vlastně není možno použít bez újmy na jeho komunikativnosti, aniž by se muselo složitě vysvětlovat, co se vlastně pod tím mnohavýznamovým nositelem rozumí. Navíc se do pojmu právní odpo­vědnosti promítají nejasné významy z obecného jazyka a analogie s jinými druhy odpo­vědnosti (zejména politické a morální), a pojem se tak rozostřuje. Činí ho tak nejedno­značným.

Za nezbytný předpoklad právní odpovědnosti nadále pokládám protiprávnost. Tzv. odpovědnostní koncepce „pozitivně-perspektivní“ je metodologicky kontraproduktivní, neboť pokládá za odpovědnostní vztah jakýkoliv právní vztah, který zakládá nějakou povinnost. Naprosto se tím stírá rozdíl mezi povinností a odpovědností a jeho prosazo­váním se lehkomyslně zbavujeme terminologické přesnosti a rozlišování „povinnosti“ a „odpovědnosti“⁴ a namísto ní dosazujeme polysém „odpovědnost“, který musí být uměle upřesněn, aby jeho setrvačné chápání (utvrzované i řadou zákonných vymezení odpovědnosti jakožto sekundárního právního vztahu vzniknuvšího v důsledku porušení právní povinnosti) nebránilo smysluplné komunikaci. „Odpovídat za splnění povinnosti“ je přeci úplně totéž a významově rovno jako „mít právní povinnost“.

Tak se rodičovská odpovědnost podle § 858 OZ formuluje jednoznačně jako soubor právních povinností. Přitom pojem rodičovské zodpovědnosti používaný v dřívějším zá­koně o rodině (srov. § 30 dřívějšího zákona o rodině č. 94/1963 Sb.) jako výraz „pozitiv­ního pojetí odpovědnosti“ umožňoval rozbít v češtině zavedené (jak vidno zbytečně) prokletí polysému pojmu „odpovědnost“. Dala a dá se stále rozlišovat „zodpovědnost“ jako povinnost a „odpovědnost“ jako důsledek porušení právní povinnosti. Podobně jako se v němčině rozlišuje mezi (pozitivní) „Verantwortung“ a (sankční) „Haftung“, nebo v angličtině obdobně mezi „responsibility“ a„liability“.

„Reinkarnace“ pozitivně perspektivního pojetí odpovědnosti tedy nabízí spíše zma­tení. Celé soukromé závazkové právo by v tomto „pozitivně-perspektivním“ pojetí mělo být tedy vlastně právem odpovědnostním…

Tautologická snaha tvůrců OZ⁵ redefinovat odpovědnost především (sic!) jako odpo­vědnost člověka za řádné chování po právu a za splnění povinností je terminologická expanze ochuzující pojmoslovný aparát práva. Vytvoření takového polysému je jistě možné, ale otázka je, zda je také účelné a opodstatněné. Odpovědnost v současném OZ označuje jednak primární právní povinnost (např. § 193 OZ), ale i následek porušení povinnosti (§ 1935 OZ), nebo i jako následek protiprávního stavu⁶, nebo se používá jako zastření obratu „nést důsledky protiprávního jednání (§ 420 OZ z r. 1964), ev. i jako jiné vyjádření svéprávnosti (srov. § 24 OZ).⁷

I u soukromoprávní odpovědnosti se za jeden z obecných pojmových znaků tradičně pokládá i prvek společenského odsouzení za protiprávní jednání⁸ – nejde tedy o výsadu veřejnoprávní (typicky správněprávní či trestněprávní) odpovědnosti. Tzv. pozitivní koncepce odpovědnosti – přetavená do slov zákona či Důvodové zprávy – prohlubuje pojmový zmatek v právní terminologii. O tento poněkud svévolný a neúčelný terminolo­gický výměr se pokusila důvodová zpráva k občanskému zákoníku, jež fakticky prohlá­sila všechny primární soukromoprávní povinnosti za povinnosti odpovědnostní (má se totiž odpovídat za splnění povinnosti, a ne za jejich porušení); má se tak vlastně zrušit rozdíl mezi povinností a odpovědností. Snaha vyjádřená v důvodové zprávě k OZ (neo­značovat závazky z deliktů jako závazky odpovědnostní a nechápat odpovědnost v ustá­leném významu jako sekundární právní povinnost vzniknuvší v důsledku porušení pri­mární právní povinnosti) je velmi kontroverzní a docela svévolná. Zákon není vědecké dílo a ani učebnice a nenáleží mu měnit zavedenou, plně vyhovující a přitom přesnější odbornou terminologii. Pokud důvodová zpráva k OZ⁹ deklaruje, že každý „odpovídá“ především za to, že se chová řádně, tedy po právu a že splní své povinnosti, je to krok zpět od přesnější právní terminologie k dvojznačnému významu používanému v řeči obecné.¹⁰

Přesnější zavedené a jednoznačné právní pojmosloví má pro plnění povinnosti vyhra­zen pojem „právní povinnost“ a pro porušení právní povinnosti pojem „právní odpověd­nost“. Nemá metodologický smysl přidávat k němu ještě synonymum jakési dodatečné „odpovědnosti“ za splnění této povinnosti a znejasňovat a ztěžkopádňovat odborné vyjad­řování.¹¹

Odborná terminologie je záležitost konvence a vhodnosti všeobecně uznané odbor­nou komunitou a dlouhodobého užívání, nikoliv ediktu.¹²

Podobného a zbytečného jazykového zmatení se dopouštíme při zaměňování pojmu odpovědnosti a sankce. Přijmeme-li pojetí odpovědnosti jakožto sekundárního právního vztahu, odpovídá se za porušení povinnosti. Za splnění povinnosti se neodpovídá; k tomu je subjekt práva zkrátka povinen. Nově vzniklá odpovědnostní povinnost je druhem ku­mulativní novace původního závazkového vztahu, resp. povinnost přidaná k povinnosti zákonné. Ke vztahu odpovědnosti a sankce se v právní vědě vyjadřují názory ztotožňují­cí tyto pojmy, ale některé pokládají pojem sankce za širší. Ztotožňování obou pojmů nedává rozumný smysl – především je zbytečné a matoucí označovat dvěma termíny tutéž skutečnost a navíc není vhodné hovořit o odpovědnosti pouze v případech, kdy se sankce skutečně uplatní. Chápeme-li odpovědnost jako sekundární právní vztah, dáváme tomuto pojmu kvalitativní charakteristiku – tzn., že odpovědnost tu buď je, anebo není. Kvantifikovat nelze tento právní vztah, ale jen nově vzniklé povinnosti, které tvoří jeho obsah, čili právní sankce.¹³

Odpovědnost a sankce nejsou totožné nejen funkčně, ale ani z hlediska vzniku, pro­tože existence sankce závisí na existenci odpovědnosti; aby mohla být uplatněna sankce, musí nejprve vzniknout odpovědnost. Právní odpovědnost není jediným institutem, který umožňuje reakci společnosti na protiprávní jednání. Je pouze jednou ze složek širší spo­lečenské odpovědnosti, do které spadají také např. odpovědnost morální či politická. Je nutno zkoumat obsah právní odpovědnosti nejen z hlediska formálního (pozitivněpráv­ního), ale také z hlediska morálního (přirozenoprávního); v odpovědnosti (právě jakožto důsledku protiprávního jednání, a nikoliv jakožto plnění právní povinnosti) je přeci im­plicitně obsažen prvek společenského odsouzení. Vzhledem k tomu, že právo by mělo v dobré společnosti být pokračováním morálky, nastupují odpovědnostní vztahy tam, kde byly porušeny právní a většinou i morální závazky a jsou tedy jako odpověď společ­nosti nutně nadány morálně hodnotovým obsahem.

1.2. Tempora mutantur sed nihil novi sub sole

Odborné názory se vyvíjejí samozřejmě i v oblasti soukromého práva a platí to i pro diskuse o podstatě právní odpovědnosti. V zahraničí i u nás vznikají pozoruhodné a ná­padité práce přinášející bystré postřehy. Vyzařuje z nich intelektuálně poctivá snaha (vy)řešit letitý spor a „rozseknout gordický uzel.“ Pozornost odborné veřejnosti přitáh­ly v poslední době dvě invenční české monografie o tématu právní odpovědnosti. Inspi­rovaly mě k několika postřehům a poznámkám.¹⁴

Soudím, že z hlediska praktického si s vlastním pojmem soudy nějak poradí, v nej­horším případě třeba i za cenu jediného možného rozumného přiřazování různorodých obsahů témuž jedinému slovu „odpovědnost“, byť by se přitom esteticky senzitivnějším teoretikům třeba krabatilo čelo nelibostí. Domnívám se, že právní odpovědnost čelí dů­ležitějším výzvám a nebezpečím, nežli je její „správné“ (ale vždy jen konvenční) pojme­nování. Jde především o společenské funkce odpovědnosti jakožto nástroje restituce  (reparace) protiprávního důsledku a dále jakožto nástroje prevence protiprávnosti, tedy pozitivní i negativní motivace chování osob (odpovědnostní sankce jako trest). S těmito společenskými funkcemi právní odpovědnosti souvisí především uplatněný odpověd­nostní princip (subjektivní a objektivní odpovědnost). Nejde přitom o situaci buď/nebo, ale o různě odstíněné kombinace prvků z myšlených jednoznačných konců kontinua. Subjektivizace objektivního principu odpovědnosti a objektivizace principu subjektivní­ho mohou být doplněny a „korigovány“ různými přesuny a sdílením důkazního břemene, jakož i použitím koncepce „přičitatelnosti“ bez ohledu na zavinění. Tyto prvky mohou mít na funkčnost odpovědnosti zásadní dopad. Některými z nich se proto budu alespoň krátce zabývat.

V prvé z knih se kriticky hodnotí tzv. nová koncepce odpovědnosti v českém občan­ském zákoníku, jehož tvůrci deklarovali v Důvodové zprávě (DZ) k němu koncepční diskontinuitu. Těmto deklaracím ale neodpovídá text mnoha ustanovení, jež jsou kon­cepčně roztříštěná.¹⁵ Občanský zákoník totiž operuje s pojmem odpovědnosti nejméně ve čtyřech možných modech: jako s hrozbou sankcí a následkem porušení povinnosti;¹⁶ jako se součástí každé právní povinnosti; jako s primární právní povinností; jako se způ­sobilostí chovat se právně i protiprávně. Radikální a zejména koncepční změna se proto v textu OZ nespatřuje. Text OZ se pokud možno pojmu odpovědnost vyhýbá (zejm. u – do té doby tradičních – institutů odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu) a auto­ři komentátoři zákona se dopouštějí stejného nešvaru, který vyčítali dřívější úpravě insti­tutu – totiž používání pojmu v různém významu. Kritizuje se snaha autorů utéci od slova odpovědnost a nahradit je jinými výrazy. Dokazuje se, že OZ operuje přes deklarovanou distanci od tohoto pojmu s odpovědností téměř ve všech myslitelných významech,¹⁷ tedy i ve významu odpovědnosti jakožto následku protiprávního stavu,¹⁸ čili „odpovědnosti“ bez porušení právní povinnosti.¹⁹ Uvádí se i „vlastní odpovědnost“ v definici pojmu pod­nikatele podle § 420 OZ, vykonávajícího samostatně výdělečnou činnost živnostenským nebo jiným způsobem na vlastní účet a odpovědnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Pod pojem odpovědnost se skryje i jiné vyjádření způsobilosti k právním úkonům a deliktní způsobilost.²⁰

Toto pojmové zmatení lze opravdu jen s velkou vnitřní rezervací označit za koncepč­ní změnu právní odpovědnosti. Jde spíše o eklektické používání slova k vyjádření různo­rodých pojmů; oproti dřívější pozitivně právní i doktrinální jasné preferenci sankčního pojetí jde o krok do nejistoty a neurčitosti. O normativním obsahu skrývajícím se pod slůvkem odpovědnost (a tedy o tom, jaký pojem z celé řady možných ono slůvko vlastně skrývá), rozhodne v posledku judikatura a doktrína. Otázka je, jestli právě takto rozmyté pojmosloví naplní nejlépe funkce zákona v kontinentálním právu.

Text českého OZ tedy neposkytuje v otázce odpovědnosti vůbec jasné vodítko (ani vodítko „prostředně jasné“, což je podle DZ jeho maxima). Jen namátkou uveďme někte­ré protimluvy či nedůslednosti a oscilaci zákonného textu, probíhající v rámci jednoho pružného pojmu „odpovědnost“.

Pokud se např. v § 24 OZ stanoví, že každý odpovídá za své jednání, zahrnuje to jednání právní i protiprávní, tedy odpovědnost pozitivní i negativní.

Výše zmíněná odpovědnost likvidátora za řádný výkon funkce se v § 193 OZ formu­luje jako pozitivní (likvidátor je prostě právně povinen vykonávat funkci řádně, ale od­povědným se stane až v okamžiku porušení své povinnosti (tedy negativní koncepce).

Pojištění odpovědnosti (§ 635 OZ) sotva vyjadřuje jinou než negativní koncepci od­povědnosti (pojišťují se důsledky neplnění povinnosti).

Tzv. rodičovská odpovědnost podle § 858 zavádí zbytečné homonymum a polysém „odpovědnosti“ i pro soubor povinností a práv rodičů (namísto dřívějšího termínu zod­povědnost, který býval mohl zůstat v české terminologii vyhrazen jako pojem pro tzv. pozitivní odpovědnost (Schuld, responsibility) a býval mohl ponechat termín odpověd­nost pro jeho negativní význam (Haftung, liability).

Poctivá držba (§ 996 odst. 1) používá odpovědnost opět v negativním významu.

Osoba odpovědná za správu domu podle § 1178 je odpovědná v pozitivním smyslu (je povinna dům spravovat).

Poživatel není podle § 1288 odpovědný za zmenšení hodnoty požívané věci v nega­tivním smyslu.

Podle § 1357 OZ se odpovídá za náhodu, což není ani pozitivní „odpovědnost“ za splnění povinnosti, ale ani odpovědnost negativní (není nutná protiprávnost), ale povinnost mimood­povědnostní, jež se bohužel přesto „vejde“ do bezbřeze vymezeného pojmu „odpovědnost“. Pojištění majetkové odpovědnosti ze správy majetku (§ 1427/2 OZ) je opět výronem negativní koncepce odpovědnosti.

Odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty podle § 1833 má význam negativní, stejně jako odpovědnost postupitele za to, že pohledávka trvala v době postoupení (§ 1885 odst. 1 OZ).

Odpovědnost za prodlení (§ 1968, § 1976 OZ) vyjadřuje koncept negativní (odpovídá