Právo na odpor jako ústavně zaručené právo a jeho specifika

BARTOŇ, M.: Právo na odpor jako ústavně zaručené právo a jeho specifika. Právny obzor, 102, 2019, č. 4. s. 303 – 321.

The right of resistance as an individual constitutional right and its specifics. The article deals with the right of resistance, especially with the question of the sense (or purpose) of its constitutional anchoring. The right of resistance as a constitutional subjective right cannot be claimed as a legal claim against state, neither in the form of a negative obligation of public authorities to respect such right, nor in the form of a positive obligation to fulfill and protect it. The right to resist has a natural law basis and already appears in early human rights documents. Its purpose is to justify resistance against state power in the case of violation of “social contract”. The question, whether the right to resist was legitimately used is more political or factual question, rather than legal. Constitutional anchoring of the right of resistance has therefore political and moral function and also very strong preventive role, mainly after the experience with totalitarian regimes.

Key words: right of resistance, social contract, natural law, constitutional subjective right, democratic state governed by the rule of law, human rights protection, the sovereignty of the people, constituent power, constituted power

1. Úvodem
Listina základních práv a svobod (dále jen Listina)¹, která je v České republice součástí ústavního pořádku, stanovuje, že „občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Obdobnou dikci zakotvuje Ústava Slovenské republiky (dále jen ústava SR) v čl. 32, pouze namísto slov „založený Listinou“ uvádí „uvedených v tejto ústave“². Právní úprava je tak v Česku i na Slovensku co do dikce práva na odpor téměř totožná, jakož i samotná tradice vycházející z federální Listiny základních práv a svobod, spočívající v explicitním zakotvení práva na odpor na ústavní úrovni jakožto subjektivního ústavního práva. Již v úvodu je vhodné odlišit právo na odpor od realizace občanské neposlušnosti³. Občanská neposlušnost míří na dílčí subjektivně vnímané nespravedlnosti uvnitř jinak akceptovaného mocenského systému, právo na odpor míří vůči systému jako takovému, resp. má bránit zásadním strukturálním mocenským změnám vymezeným jako „odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod“⁴. Zatímco občanská neposlušnost může podléhat legitimním sankcím⁵, právo na odpor je sice z pohledu mocenských poměrů, vůči kterým se vymezuje (např. totalitní stát), nezákonné, zároveň však jeho realizaci považujeme za ospravedlnitelnou (legitimní) a tudíž onu nezákonnost za ex post zhojitelnou. Právem na odpor tak nemohou argumentovat ti, kteří se v rámci existujícího demokratického právního státu dopouští deliktů spočívajících např. v zásahu do cizího majetku (např. obsazení budovy squattery, poškození cizí věci při násilné demonstraci), neuposlechnutím příkazu úřední osoby (např. nerespektování příkazu policie k vyklizení určitého místa), neplacení daní či jiných povinných plateb⁶ apod. ústavnost jejich jednání je nutno posoudit optikou výkladu mezí těch základních práv, která mohou na jejich aktivitu dopadat (např. právo shromažďovací, svoboda projevu apod.), nikoli optikou práva na odpor, byť by jejich politická aktivita byla deklarována jakou součást odporu proti (v jejich očích nespravedlivému) systému, či odporu vůči nějakému dílčímu aspektu systému, např. konkrétnímu nespravedlivému zákonu či nespravedlivému rozhodnutí.

2. Pozitivizace přirozeného práva na odpor a její úskalí
2. 1. Právo na odpor jako přirozené lidské právo
V kontextu ochrany lidských práv se právo na odpor objevuje již v raných lidskoprávních dokumentech a je spojeno s představou přípustnosti či ospravedlnitelnosti vzepření se mocenskému systému při porušování přirozených lidských práv. V Deklaraci nezávislosti USA (1776), se výslovně uvádí: „pokládáme za samozřejmé pravdy, že […] k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoje pravomoci upraveny takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí“⁷. Francouzská Deklarace práv člověka a občana navíc řadí v čl. 2 právo na odpor mezi „přirozená a nepromlčitelná práva“, kterými jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a právě „odpor proti útlaku“⁸. Všeobecná deklarace lidských práv v Preambuli mj. uvádí, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“⁹.
Původ a myšlenkové zdroje práva na odpor jsou mnohem starší a objevují se v již antické i středověké filosofii¹⁰, přičemž jeho aktuální podoba, interpretace a zejména pak zakotvení do katalogu lidských práv souvisí až s představami o suverénním lidu, kdy vládnutí je podmíněno souhlasem ovládaných (společenská smlouva) ¹¹, jakož i s představami o existenci přirozených předstátních práv („samozřejmé pravdy“ v dikci Deklarace nezávislosti USA), která musí být ze strany jakéhokoli mocenského uspořádání respektována. Logickou konsekvencí pak je, že při nerespektování v podobě odstranění systému založeného na ochraně lidských práv, resp. „řádu lidských práv“, mají ti, kteří fiktivní společenskou smlouvu s tímto obsahem uzavřeli, právo požadovat „vypovězení“ společenské smlouvy, resp. požadovat, aby původní obsah společenské smlouvy (mj. ochrana lidských práv v rámci demokratického státu) byl dodržován. Lid v podobě předstátního suveréna jakožto subjekt moci ustavující je zdrojem veškeré státní moci¹², přičemž právo na odpor pak v tomto kontextu představuje aktivaci latentní moci ustavující směřující k opětovnému vytvoření demokratického systému chránícího lidská práva, tedy k novému etablování moci ustavené, popř. (jinou optikou nazíráno) k návratu k původnímu obsahu společenské smlouvy.
Lid v podobě onoho předstátního suveréna však není nijak vázán akty vydané mocí ustavenou, tedy akty ustaveného státu, tudíž není vázán ani ústavou či ústavním pořádkem včetně ústavního zakotvení práva na odpor. Právo na odpor lidu jakožto předstátního suveréna tudíž nelze dovozovat přímo z ústavního textu jakožto aktu moci ustavené, nýbrž zůstává oním přirozeným právem předcházejícím stát, resp. moc ustavenou, a je tak zdůvodnitelné morálně filosoficky, nikoli právně. Jeho realizace pak bude probíhat v rovině fakticity, nikoli v podobě „jednání po právu“. I pokud má mít suverénní lid určité limity v tom, jaký typ moci smí ustavit, typicky právě respekt k ochraně lidských práv, opět lze bariéry zdůvodnit morálně filosoficky, nikoli právně. Při takových faktických omezeních sice již nepůjde o suveréna v pravém slova smyslu, podstatné však je, že limitem jsou faktické možnosti či bariéry, nikoli možnosti či bariéry právní v podobě právního řádu moci ustavené (státu).
Lze tak rozlišit předstátní lid v podobě suveréna (moci ustavující) a lid v podobě vykonavatele státní moci, tedy lid fungující již uvnitř moci ustavené¹³. Uvnitř moci ustavené, tj. v rámci ústavního státu pak již lid plní roli předvídanou ústavou, tedy roli vykonavatele státní moci, kterou buď vykonává prostřednictvím státních orgánů (zastupitelsky)¹⁴, nebo ji vykonává přímo¹⁵. J. Kysela tak v souvislosti s právem na odpor hovoří o lidu „mimoústavním“, tedy suverénním, na straně jedné, a lidu již vázaným pravidly ústavního systému, na straně druhé¹⁶, resp. o vnější a vnitřní záruce funkčnosti systému¹⁷.
Pro obě tyto role jsou pak důsledky ústavního zakotvení práva na odpor poněkud odlišné. Zatímco z hlediska limitace předstátního lidu jakožto suveréna nemá ústavní zakotvení práva na odpor (resp. jakýkoli akt moci ustavené) žádný právní smysl, pro aktivity lidu uvnitř moci ustavené by již ústavní zakotvení práva na odpor určitý právní význam mít mohlo, byť jeho pozitivně právní zakotvení je doprovázeno řadou specifik a výkladových nejasností.

2. 2. Pozitivizace práva na odpor a ochrana hodnot demokracie a materiálního právního státu
Roli lidu v rámci již etablované moci ustavené, tedy v rámci ustaveného státu spojujeme s příslušností jednotlivců k moci ustavené (státu), tedy státním občanstvím, což akceptuje i čl. 23 Listiny, resp. čl. 32 Ústavy SR, když nehovoří o abstraktním předstátním suverénním „lidu“, který právně svazovat nelze, ale o „občanech“ již ustavené politické pospolitosti – státu.
Podle zmíněných ustanovení tedy mohou občané aktivně vystupovat proti snahám etablovat např. diktaturu či totalitní režim, nemohou však sami právem na odpor zdůvodňovat nerespektování či odstraňování stávajících demokratických institucí. Právem na odpor v tomto smyslu tedy lze „demokratický řád lidských práv a základních svobod“ pouze chránit, nikoli destruovat. V České republice je tak čl. 23 Listiny propojen s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR, který zapovídá změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu. Ačkoli je čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR adresován ústavodárci a vylučuje určité změny ústavy, resp. ústavního pořádku, jsou jím zároveň omezováni i občané, pokud by změny ústavního pořádku jsoucí v rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR měly být zakotveny např. formou referenda o změně ústavního pořádku. Zatímco čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR brání občanům prosadit uvedené změny formálně právními cestami – změnou ústavního pořádku, čl. 23 Listiny jim v tom brání též v podobě konkrétních faktických aktivit, naopak je legitimuje k tomu, vůči takovýmto snahám aktivně vystoupit. Jakkoli je účelem pozitivizace práva na odpor zakotvit určité právo, nikoli limitovat jednotlivce, nelze nevidět i jeho limitující funkci, tedy snahu onu neomezenou latentně existující předstátní moc suveréna alespoň v rámci moci ustavené, tedy již jako příslušníků politické pospo-litosti (státu), svázat určitými pravidly či podmínkami.
garance práva na odpor souvisí s charakteristikou státu jako státu demokratického a právního¹⁸, zejm. pak materiálního právního státu založeného na určitých hodnotách¹⁹.
Právo na odpor tak, jak je zakotveno v čl. 23 Listiny, resp. v článku 32 Ústavy SR není hodnotově neutrální, negarantuje právo na odpor jakožto možnost legitimní rezistence vůči jakémukoli mocenskému uspořádání, ale jeho cílem je chránit status quo představovaný existencí demokratického řádu lidských práv a základních svobod. Jde tedy, podobně jako je tomu v čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR, o podobu určité ústavní pojistky²⁰. Rozdíl je v tom, že zatímco čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR zakotvuje existenci nezměnitelné části ústavního pořádku v podobě „klauzule věčnosti“, která má petrifikovat určité „nadústavní právo“ a stanoví zákaz jeho změny²¹, právo na odpor přináší konkrétní a v podstatě poslední možnost (ultima ratio) jak takové změně zabránit v podobě subjektivního práva občanů postavit se na odpor vůči každému, kdo by o uvedenou změnu usiloval, není-li již právní obrana možná. Formulace podmínek výkonu tohoto práva, jakož i samotná pozitivizace práva na odpor jakožto subjektivního práva, však s sebou přináší řadu otázek, o kterých je dále pojednáno.

2. 3. Úskalí ústavněprávního zakotvení práva na odpor
Ačkoli mají lidská práva přirozenoprávní původ, obecně platí, že má smysl je pozitivněprávně kodifikovat, resp. učinit součástí též práva pozitivního. U práva na odpor je však situace poněkud odlišná. Se zakotvením přirozeného práva na odpor do ústavního textu jako subjektivního nároku jednotlivce (občana) je totiž spojena určitá normativní nelogičnost či paradox. Při naplnění hypotézy (znemožnění činnosti ústavních orgánů a znemožnění účinného použití zákonných prostředků), bude normativní význam samotné dispozice (právo postavit se na odpor) nulový. Smysl veřejného subjektivního práva obecně spočívá v možnosti se jej domáhat, vynutit si jeho respekt, naplnění či ochranu ze strany veřejné moci. Bude-li činnost ústavních orgánů znemožněna a zároveň nebude možno použít zákonné prostředky, nebude mít z povahy věci význam ani existence jakéhokoli subjektivního ústavního práva, včetně pozitivněprávně zakotveného práva na odpor, minimálně proto, že nebude možno kde ani jak se ho ústavně domáhat, či jej dokonce vynutit.
Na rozdíl od jiných lidských práv, pro která máme vytvořen systém soudní ochrany a tedy i možnost se jejich ochrany formálně dožadovat (např. ze strany obecných soudů či formou ústavní stížnosti), u práva na odpor jakákoli asistence veřejné moci při domáhání se onoho práva postrádá z věcného pohledu smysl. Výkon daného práva je zaměřen primárně proti moci již ustavené (konstituované) či momentálně ustavované a dané právo tak svou podstatou zůstává primárně oním přirozeným předstátním právem, zdůrazňující existující suverenitu lidu (moc ustavující) a jeho latentní možnost „vypovědět“ společenskou smlouvu v situaci, bude-li ze strany moci ustavené, tedy moci státní, tato smlouva porušována. Na tom nic nezmění zakotvení či nezakotvení práva na odpor jako subjektivního práva v konkrétním dokumentu ústavní povahy. V uvedeném ohledu má zakotvení práva na odpor v ústavním textu spíše proklamativní charakter a může fungo-vat v rovině politicko-etické. J. Kysela zmiňuje např. jeho funkci symbolickou, morálně-edukativní či apelativní²², I. Palůš pak funkci preventivní a výchovnou²³.
O pochybnostech souvisejících se smyslem pozitivněprávního zakotvení práva na odpor do Listiny svědčí též část zpravodajské zprávy společného zpravodaje výborů Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR Vlastimila Ševčíka, který mj. uvedl: „Čl. 24 [ve výsledné verzi Listiny jde o čl. 23 – pozn. aut.]