První zásada soukromého práva (Zásada autonomie vůle: respekt ke způsobilosti člověka tvořit si vlastní životní poměry)

I. Principy a zásady

Literatura z našeho oboru i judikatura používají většinou výrazy princip a zásada promiscue, a nejen v tom smyslu, jak akademická veřejnost obvykle chápe obsahový význam právního principu nebo právní zásady, ale i s významem poněkud rozbředlejším. Dokladem toho je užívání obou výrazů v právních textech.

Není to jen jev typický pro současnost. Např. v roce 1928 předválečný Nejvyšší soud, rozhoduje o žalobcově tvrzeném vlastnickém právu,¹ poukázal na princip vztažený k nabývacím titulům, že „teprve soud jest povolán, by tituly vážil a přiznal právo silnějšímu“. Jistě se klade otázka, zda je správné mluvit o právním pravidlu, podle nějž má silnější titul přednost před slabším jako o právním principu. O necelý rok později² Nejvyšší soud píše při souzení případu o náhradu škody na převzaté remontě (nevycvičeném vojenském koni) o principu v souvislosti s latinskou parémií quod ab initio vitiosum est, tractu temporis convalescere non potest,³ zároveň o zásadě poctivosti v právním styku a také o zásadě formulované tak, že pokud oferent nabízí uzavření smlouvy za podmínek veřejně oznámených, nemá už být o obsahu smlouvy vyjednáváno a o každém zájemci se předpokládá, že se s podmínkami seznámil a jimi vázán chce uzavřít smlouvu.⁴ Tyto staré příklady se nijak neliší od aktuálních přístupů. Např. v právní větě rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 z 16. 12. 2015 píše český Nejvyšší soud jedním dechem o principu dobrých mravů a o zásadě dobrých mravů.⁵ K podobným zjištěním dospějeme při studiu odborné literatury. Jedním z mnoha příkladů mohou být konferenční sborníky k problematice právních principů;⁶ i v nich nejeden z přispěvatelů používá výrazy princip a zásada jako synonyma. Pokud jde o publikace orientované praktičtěji, nelze přehlížet zálibu literárně činných juristů v okázalejších výrazech, a protože princip vyznívá vznešeněji než jaksi obyčejná zásada. Dočteme se např. o právních principech ochrany dřevin⁷ nebo o principu „znečišťovatel platí“.⁸ Nejde ostatně jen o tyto autorské projevy. Rovněž v literatuře tištěné ve Sbírce zákonů najdeme třeba princip fondového hospodaření (§ 6 odst. 16 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů) nebo principy pasivního zajištění (§ 15 a 34 zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví), ba i principy pro použití zesílené a zdvojené posádky (§ 22a zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví).⁹

Jakkoli se tedy z naznačených důvodů zdá být marná snaha mezi oběma výrazy významově rozlišovat, přece jen tíhnu k pojetí, že právní principy máme spojovat s generálními právními maximami vytvářejícími základy celého právního řádu, společné pro všechny jeho složky, zatímco právní zásady mají být vyhrazeny jednotlivým právním odvětvím, popř. jednotlivým zákonným úpravám.¹⁰ V kontextu tohoto pojednání to má smysl tím spíš, že zásada autonomie vůle, vlastní soukromému právu, je průmětem principu legální licence vyjádřeného slovenským i českým ústavním pořádkem.¹¹ Hodnota, kterou tím chrání, je lidská svoboda, jako základní stavební kámen demokratického právního státu, jehož oporou nemůže být nikdo jiný než „citoyen se vzpřímenou chůzí, sebevědomý, svobodný, zodpovídající sám za sebe“.¹²

II. Peripetie

Pro ty, kdož se začali seznamovat s civilním právem po roce 1989, se stalo součástí jejich juristického vnímání, že slovenské¹³ i české¹⁴ učebnice občanského práva hmotného standardně obsahují ve své úvodní části partii o jeho zásadách, včetně zdůraznění, že tyto obecné zásady platí, ať již jsou v zákoně výslovně vyjádřeny čili nic.¹⁵

Nebylo tomu tak vždy. Pro dnešek již není zvlášť důležité, že učebnice vydávané v 50. až 80. letech 20. stol. – a nejen ty¹⁶ – se stavěly k myšlence obecných zásad občanského práva zdrženlivě.¹⁷ Socialistické prostředí totiž činilo právníky „mnohem závislejšími na slepém následování textu právních předpisů.“¹⁸

Spíše může překvapit, že ani naše tak řečené klasické učebnice a také většina zdejší literatury z oboru občanského práva¹⁹ jeho zásadám nevěnují soustředěnou pozornost, neřkuli zvláštní kapitolu. Neznamená to však, že by je autoři ignorovali.

Celkem skeptičtí k obecným zásadám právním byli hlavně normativisté. Např. Sedláček považoval pojem spravedlnosti za „problém filosofické spekulace“²⁰ a obecné regulativní principy chápal jako jevy, „které nejsou právními […], které tedy patří do oboru morálky“²¹ (ledaže je právo přijme jako právní normy za své, typicky fixací do zákonných ustanovení).

Tzv. ‚tradiční nauka právní‘, jak ji normativisté nazývali, však vycházela z konceptu, že to je především zásada, o níž dnes běžně mluvíme jako o zásadě autonomie vůle, kte­rá je Soukromému právu vlastní. Už první z českých učebních textů novodobého občan­ského práva zdůraznil, že „v tom právě záleží ‚soukromost‘, že vůle soukromníků tu jest rozhodna“.²² To je myšlenka, která rezonuje základními českými, německými i sloven­skými civilistickými díly vydanými posléze v Československé republice až do ovládnutí státu komunistickou stranou.²³ Ještě v roce 1947 vychází učebnice Lubyho vyzdvihující soukromoprávní autonomii,²⁴ a také v novém vydání Krčmářovy učebnice autor akcen­tuje vlastnickou svobodu, svobodnou výměnu statků nebo svobodnou práci jako zásady občanského práva,²⁵ jakkoli všem těmto hodnotám již v té době zvonila hrana.

V pozdější právnické literatuře se autonomie vůle stala opomíjeným pojmem a až na výjimky²⁶ se z juristických textů nadlouho vytratila²⁷ a až od roku 1990 se k ní právnická literatura začala postupně vracet.²⁸

 III. Východisko

Zásadu autonomie vůle dnes považujeme v oblasti soukromého práva za samozřej­mou. Pojem sám tu ale není odjakživa. Savigny v roce 1849 uvádí, že v té době začali o autonomii psát někteří novější autoři.²⁹ Klasik německé právní vědy měl patrně na mysli autory juristické literatury. Kant psal o autonomii vůle už víc jak šest desítek let dříve³⁰ a není úkolem této stati pátrat, zdali byl první.³¹ Pro naše účely je víc podstatné, že Kantovo učení Zeillerovým prostřednictvím³² významně ovlivnilo myšlenkové pojetí všeobecného občanského zákoníku důrazem na svobodu jako prvotní právo (Urrecht).³³ Jiné občanské zákoníky sice postrádají tak vznešené filosofické zázemí, ale v těch stá­tech, jež spojují své sociální uspořádání se svobodnou iniciativou jednotlivce,³⁴ svůj kon­cept na autonomii vůle rovněž staví.³⁵

Naproti tomu projektanti ‚socialistických‘ občanských zákoníků utvářeli občanské právo veřejnoprávní metodou, pojetím jednotlivců jako součástek sociálního stroje³⁶ bu­dujícího socialismus, kteří mohou, jen co jim zákon dovolí.³⁷ Tento stav, pokud jde o slo­va občanských zákoníků na našem kontinentu již jen nedávnou minulostí,³⁸ byť ta u nás stále ovlivňuje myšlení o právu v nejedné hlavě.

IV. Pojem

Podstatou autonomie vůle nebo také privátní autonomie [private autonomy, Priva­tautonomie, autonomie de la volonté, autonomía privada (de la voluntad), автономия воли aj.] je kompetence a právo jednotlivce utvářet vlastní soukromé záležitosti samo­statně a na vlastní odpovědnost podle jeho vlastní vůle. V tomto smyslu najdeme charak­teristiky autonomie vůle v literatuře z různých jurisdikcí.³⁹ Nejde však jen o důraz na možnost pořádat si své záležitosti sám. S ní je logicky spjato právo bránit se zásahům do vlastní privátní sféry. Ta je ohrožována nebo i prolamována jednak jinými jednotlivci, jednak orgány veřejné moci. Do obou okruhů prostupují (koncepce prozařování) celkem logicky kautely práva ústavního⁴⁰ a komunitárního (práva Evropské unie),⁴¹ jakkoli první z nich řeší především právo soukromé a druhý především právo veřejné. To je přirozeně jen obecné schéma. V určitých oblastech je prolamováno – není třeba např. zvlášť zdů­razňovat, že protiprávní činy jednotlivců do soukromé sféry jiného lze stíhat i jinak než s využitím civilistických institutů a že některé zásahy veřejné moci do oblasti upravené soukromým právem jsou předmětem jeho zkoumání.

Často se setkáváme s poukazy na autonomie (svobody) vlastnickou, smluvní, testova­cí … z nichž některé jsou někdy absolutizovány. Typické je to především v případě smluv­ní autonomie, což může být ovlivněno četností výskytu řešených případů v soudní praxi⁴² a v některých jurisdikcích také stavem právní úpravy. Např. Code civil v čl. 6 stanovuje zákaz odporovat dobrým mravům nebo veřejnému pořádku výslovně jen pro soukromé smlouvy⁴³ a v čl. 1103 (původně šlo o čl. 1134) nařizuje, že smlouvy mají pro ty, kdož je uzavřeli, sílu zákona.⁴⁴ Nikdo menší než Jean Carbonnier o tomto ustanovení prohlásil, že to je „citadelle de l’autonomie de la volonté“.⁴⁵ Obdobně Codice civile vyzdvihl smluvní svobodu (autonomia contrattuale) v čl. 1322.⁴⁶ Nejsou to jediné příklady. V této souvis­losti nechci víc než poukázat, že zvláštní důraz zákona na smluvní svobodu ovlivňuje i literární zpracování. Např. rozsáhlá italská učebnice občanského práva se z témat auto­nomie věnuje obšírně a takřka výhradně jen smluvní svobodě.⁴⁷ Podobně některé fran­couzské práce řadí výklad o autonomii vůle do partie o kontraktech.⁴⁸ Také tu můžeme najít příkladů víc, a to i z jiných jurisdikcí.⁴⁹ V nejednom z právnických textů se tak smluvní svoboda jeví jako ‚část větší než celek‘, překrývajíc synekdochicky vlastní pojem a podstatu autonomie vůle.

Je v tom docela paradox, a to i v rámci ryze majetkové sféry, protože smluvní auto­nomie by nemohla existovat bez autonomie vlastnické, ježto je fakticky jen její prodlou­ženou rukou (při smlouvách jde o nabývání majetku nebo o jeho využívání).⁵⁰ Téma smluvní svobody je pro tento příspěvek ovšem motivem jen okrajovým. Co je však pro toto pojednání důležité, je zdůraznit, že autonomie vlastnická, smluvní, testovací nejsou paralelními svobodami, ale dílčími projevy (podobami) téže a jediné svobody – privátní autonomie – při níž jde o autoregulaci podle vlastních zájmů a která se promítá do růz­ných sfér soukromého života: nemajetkových i majetkových,⁵¹ jež lze sice vypočítávat a katalogizovat více či méně květnatě, ale vždy jen demonstrativně, tedy také neúplně.

 V. Ústavní kautely

Tvůrci občanských zákoníků XIX. stol. stavěli jejich konstrukci a jednotlivá pravidla na myšlence jednotlivcovy svobody. Teprve později ruku v ruce s vývojem ústavního práva a proměnou vnímání katalogu základních práv a svobod z jejich původního čtení jako proklamativní ‚zákonodárcovy samomluvy‘⁵² v přijetí jejich normativní síly, se ci­vilistická zásada autonomie vůle přijala jako průmět přirozené svobody jednotlivce ga­rantované ústavním řádem.⁵³ Stojí ostatně za poznámku, že právní praxe používala výra­zy autonomie a svoboda i v dávnějších časech jako synonyma.⁵⁴ Slovenská ústava (čl. 12) i česká Listina základních práv svobod (čl. 1) uznávají svobodu člověka jako hodno­tu směřující mj. „k definování autonomních prostorů pro jednání“.⁵⁵

Praktickým důsledkem provázejícím utváření moderní společnosti bylo uznání svo­bodného jednotlivce, což se „v soukromém právu […] spojuje především s pozitivní svo­bodou k dosažení pozitivních cílů. Myšlenka privátní autonomie vyjadřuje v této souvis­losti ideál, že jednotlivci by měli být způsobilí stát se autory svých vlastních životů.“⁵⁶ V českém občanském zákoníku čteme, že každý je kompetentní hleda