Sociální normy soukromého práva a jejich místo ve struktuře ...

Vyhľadávanie v online časopise

Sociální normy soukromého práva a jejich místo ve struktuře soukromého práva.

Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu APVV č. APVV-14-0061 Rozširovanie sociálnej funkcie slovenského súkromného práva pri uplatňovaní zásad európskeho práva.

Prof. JUDr.

Jan

Hurdík

DrSc.

Katedra občanského práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

HURDÍK, J.: Sociální normy soukromého práva a jejich místo ve struktuře soukromého práva. Právny obzor, 101, 2018, č. 5, s. 431 - 454.

Social norms of private law and their position in the structure of private law.

The subject - matter of the paper is particular set of questions, linked to the concept of social aiming of private law, and also the folowing question, which is the capacity of the private law to absorb legal regulation of the social model. The paper is focused mainly on the development and actual situation of the social models of the member coutries of European Union and on the development, actual situation and future tendencies of European social model as regulatory system. Last but not least, the contribution is aimed also at the characterization of the principles and regulatory rules, used by the private law concept, esp. at their ability to support the implementation of the social model(s) into the legal regulation.

Úvodem

Pojem sociální norma soukromého práva se na první pohled jeví jako tautologie, resp. přívlastek "sociální" jako

superfluum

: Vždyť všechny normy práva jsou nástrojem normativní interakce mezi sociálními subjekty,

ergo

všechny normy jsou svým posláním sociální¹⁾. V kontextu, v němž se sociálními normami zabýváme, však pojem sociální normy má svůj specifický kontext, do kterého je umístěn: představují segment regulatorních nástrojů soukromého práva, které jsou nositelem národních²⁾ či evropského sociálního modelu a jejichž výchozí idea spočívá v myšlence solidarity. Jejich původní obsah je zakomponován v normotvorbách národních evropských států a v normotvorbě Evropské unie. Tezí, která má být přezkoumána v tomto příspěvku, je potenciál a reálné možnosti jejich uplatnění, funkcionální zakotvení v právním systému a míra jejich promítnutí do základní struktury kontinentálních právních řádů, tj. práva soukromého a práva veřejného se zvláštním zřetelem k právu soukromému.

Zkoumámeli ovšem soubor norem nazývaných "sociální", zjistíme, že sociální rozměr není zakotven, ale ani dokonce implikován ve struktuře jednotlivých právních pravidel, která jsou nositeli normativního obsahu. To, co je sociální, je jejich funkce a cíle těmito normami sledované. Posuzovat proto sociální normy znamená nikoli studovat izolované právní normy, jejich strukturu a povahu, nýbrž studovat celý normativní soubor, který je nositelem sociálního poslání. Posuzovat roli soukromého práva při plnění sociálního poslání pak znamená pracovat s těmito komplexy, tedy především systémově strukturní metodou.

Jinou pozici ovšem v rámci normativní regulace zaujímají právní principy, pokud jsou nositeli sociálních hodnot³⁾. Jejich význam pro rozvoj sociálního rozměru právního řádu je nezpochybnitelný. i z tohoto důvodu, tedy pro neutrálnost standardních pravidel soukromého práva a naopak hodnotový Principům a jejich vazbám na právní pravidla je proto věnována zvláštní partie tohoto příspěvku.

Prostor uplatnění předložené úvahy v tvorbě práva Slovenské republiky je na jedné straně široce otevřený pro zásadní úvahy podobného typu: Slovensko prochází obdobím mimořádně hlubokých a koncepčních úvah o podobě budoucího soukromého práva. Na druhé straně tento prostor je otevřený jednostranně: limity na straně práva Evropské unie, realizujícího a prosazujícího do právního rámce členských států svůj sociální model, jsou v komparativním pohledu konstantou, jíž je slovenské právo ve svých legislativních úvahách vázáno. Tyto limity jsou výrazně determinovány, avšak přesto skýtají, vně pravomocí práva EU, široký prostor pro vlastní národní - i sociální - normotvorbu.

II. Sociální modely národní a evropský a otevřené otázky jeho koncepce

Ideovým základem sociálního modelu - vedle v současnosti vcelku paušálně odmítaných marxistických konceptů - je solidarita a s ní spojená myšlenka státu blahobytu, vzniklá a rozvíjená v poválečném období v západní Evropě. Politickým základem sociálního státu je sociální politika v její konkrétní podobě. "Technickým" základem realizace sociálního modelu v jeho různých podobách je především systém sociálního zabezpečení. Právní základ je pak spatřován v souborech právních norem, jimiž je jeho cíl dosahován.

Sociální model je tedy spojen s pojmy stát blahobytu a sociální stát. Nejde ovšem o tendenci, která by se kontinuálně a bezrozporně rozvíjela v čase a prostoru, naopak opačné tendence jsou symbolem dnešní doby. Opírat se o myšlenku státu blahobytu a sociálního státu v současnosti znamená brát na zřetel výrazné faktory a rizika, spojené s jeho "soumrakem": jím jsou mj. zánik ekonomické a politické bipolarity světa, globalizace, nová vlna liberalismu, krize solidarity aj.⁴⁾

To vyvolává u kritiků, ale i zastánců myšlenky sociálního státu tendence k jeho reformám až úplnému opuštění⁵⁾.

Oblasti uplatňování sociálních modelů jsou nepochybně spojeny s nezbytnou relevantní politikou a rolí státu a práva. V této souvislosti se poukazuje na ústup potenciálu národních států tváří v tvář všepronikajícímu liberalismu, privatizaci a globalizaci a na zvyšující se roli nadnárodních mocenských uskupení, mezi nimiž v evropském prostoru usiluje o dominantní postavení EU.⁶⁾

Mezi oblasti zájmu sociálního státu standardně náležejí ty, které odrážejí základní parametry udržitelné úrovně kvalitního lidského života a lidské reprodukce:

(a)

ochrana práce jako základní paradigma civilizovaného života⁷⁾ ;

(b)

s tím spojená sociální ochrana (nezaměstnanost, důchodové zabezpečení);

(c)

ochrana zdraví;

(d)

manželství a rodina jako oblast sociálního rizika, ale současně jako sociální systém, komplementární státem organizovaným modelům sociálního státu.⁸⁾ Vedle těchto oblastí mezi ně právo části evropských států řadí

(e)

ochranu bydlení⁹⁾, a dále jako jednu z klíčových unijních oblastí

(f)

ochranu spotřebitele¹⁰⁾.

Jan Keller oblasti, které sám ve svém výčtu uvádí, vymezuje nikoli pozitivními, formativními znaky, nýbrž sociálními riziky, za které označuje "události, které výrazně snižují schopnost jednotlivce zajistit si vlastními silami svou sociální nezávislost"¹¹⁾ Současně je třeba mít na zřeteli, že takto utvářené sociální modely, ačkoli se zejména ve 2. polovině 20. století realizovaly v různé podobě v jednotlivých státech západní Evropy, sice splnily svůj historický cíl v konfrontaci se světem socialismu, avšak nedosáhly stabilní akceptace, vyčerpaly sociální potenciál západních států a s pádem bipolarity světa kapitalismu a socialismu ustupují ze svých pozic. Kdo studuje tyto oblasti, činí tak s vědomím, že se pohybuje v tekutých píscích permanentních a těžko předvídatelných změn, které závěry tohoto studia neustále podrobují přezkumu.

Ad (a)

Ochrana práce má svá specifika, budovaná na celé řadě atributů spojených s výkonem závislé práce a jejich částečné ponechání autonomii smluvních stran, zčásti je podrobena regulatorním zásahům do rovnosti stran a konečně zčásti je v této oblasti uplatňována přímo veřejná moc. Proto tato oblast je (typicky v českém právu) řazena v širším rámci jeho soukromoprávní části do tzv. zvláštního soukromého práva¹²⁾, v němž se uplatňuje metoda soukromoprávní regulace, spojená s vysokou mírou uplatnění regulatorních norem, vychylujících postavení stran ve prospěch ochrany zaměstnanců (tzv. regulatorní autonomie - blíže viz dále). Do pracovního práva současně zasahuje výrazným způsobem veřejné právo, umožňující přímý výkon veřejné moci v soukromoprávních vztazích.

Ad (b)

: V tomto bodě zmíněné oblasti sociálních rizik jsou koncipovány buď ve vzájemné těsné funkcionální vazbě, založené na závislosti existence a dostatečnosti zdrojů osob v podobě pojištění na jejich ekonomické aktivitě, nebo tyto oblasti jsou vzájemně méně závislé a zdroje jsou poskytovány z veřejných fondů společnosti, případně jsou koncipovány hybridní variantní systémy. Základní financování pojištění, placené zaměstnavateli i individuálními podnikateli, je často kompenzováno ze státních zdrojů.

V prvním případě takový systém inklinuje k soukromému právu jako součást pojišťovacích systémů sjednávaných individuálně, ve druhém případě jde o systémy (sociálního zabezpečení) veřejné povahy a náležející svou převažující metodou regulace do práva veřejného. Vzhledem k pravidelnému podílu zaměstnavatelů a odborů, včetně smluv uzavíraných mezi nimi, jsou tyto systémy často rozloženy mezi soukromým a veřejným právem, jehož hranice v konkrétních segmentech své realizace překračují.

Ad (c):

Krytí zdravotních rizik jako součásti rizik sociálních je realizováno v různých státech Evropy zásadně na dvou principech: Část států financuje zdravotní péči ze státního rozpočtu, část států ze zdravotního pojištění, jiné státy mají hybridní systém financování zdravotní péče. Podobné koncepty se uplatňují při řešení náhrady ušlé mzdy v nemoci¹³⁾.

Ad (d):

Ačkoli jsme manželství a rodinu a jejich funkce uvedli mezi ostatními oblastmi sociálního modelu a podle našeho názoru jim toto místo přísluší¹⁴⁾, v historickém pohledu na jeho místo v sociálně ekonomické struktuře společnosti, jehož aktuální dopady jsou fatální, mu náleží - podle subjektivního postoje příslušného autora - buď místo zcela marginální, pozorované prizmatem současného dynamického procesu ztráty sociálně ekonomického významu manželství a rodiny až směrem k rozvázání mravních a právních vazeb v rodinném společenství, nebo naopak jedna z klíčových pozic, odpovídající tisíciletým tradicím sociálních vazeb budovaných na rodinných svazcích a kodifikovaných jak mravně v daném náboženském systému, tak právně.¹⁵⁾

Tzv. socializační reformy soukromého práva, které modifikovaly soukromé právo na přelomu 19. a 20. století, ovšem pouze jako "kapka sociálního oleje do soukromého práva" s cílem vyhnout se propuknutí třídních konfliktů, destabilizujících společnost¹⁶⁾, mají své pokračování ve 20. století, kdy se ve spojení s teorií solidarity¹⁷⁾ staly oporou pro tendence konfrontace s komutativní spravedlností, kterou usilovaly ovlivňovat z pozic hlásané sociální spravedlnosti. Následně se výsledky reforem promítly do národních modelů sociální spravedlnosti a přetavily se do druhé vlny sociální spravedlnosti, v níž se spojily s konzumní společností, směřující k spotřebitelskému právu, v "

regulatory welfare state

"¹⁸⁾. V tomto procesu se tedy pojem sociální spravedlnosti pojil jak s veřejnoprávní metodou regulace, tj. s mocenskou distribucí dober, tak s metodami soukromoprávními, které se ani tváří v tvář těmto vlivům nehodlaly vzdát svého základu, tj. komutativní spravedlnosti.

To, co dnes nazýváme Evropský sociální model, je koncept, který na jedné straně vychází, avšak na druhé straně rozhodně nekopíruje, tři "modelové" vzory sociálního státu, jak se vyvinuly v Evropě ve 20. století. Jako hlavní inspirační zdroje jednotlivých cest k sociálním modelům jsou vnímány:

(a)

Anglický model, vyvolaný v život cestou pragmaticky orientovaného vývoje. Anglický pragmatismus ostatně vtiskl svou podobu celému právnímu systému. Anglické právo, založené na systému

common law

, bylo především právem obchodním, nikoli právem "běžných" lidí. Tím je určeno i zaměření vývoje v Anglii, které má své hluboké kořeny sociálních opatření spjaté s brzkým vývojem kapitalismu v Anglii v první polovině 19. století. Jinou dynamiku vývoje sociálních opatření však Anglie prožívá ve druhé polovině 20. století, kdy její politická orientace po krátkém období rozvoje sociálních institucí v 60. létech podlehla na dlouhou dobu politice thatcherismu. iniciativu k sociálně orientovaným krokům v právu v anglickém systému proto převzala justice a justiční praxe, která v tomto smyslu ovlivnila významně i vývoj institucí a práva EU.¹⁹⁾

(b)

Francouzský model sociálního státu je typickým modelem poznamenaným kontinentálním právním systémem, navíc respektující trojdělení mocí ve státě. Francouzský sociální model vychází z řady determinant které jej odlišují od ostatních modelů a jsou zdrojem řady výhrad, jimiž se francouzští politici a právníci vymezují vůči evropskému vývoji. Za nejvýznamnější lze považovat přenos sociálního hnutí do oblasti politiky a politických stran, za rozdíl od anglického pragmaticky orientovaného sociálního vývoje se francouzské zdroje odvolávají na ideové základy Velké francouzské revoluce a morální filozofii. Francie hrála ve 2. polovině 20. století vůdčí roli ve vývoji spotřebitelského, zejména smluvního práva. Tuto roli však - díky neúspěchu ambiciózního projektu koherentního a samostatného spotřebitelského zákonodárství v 80. létech 20. století - ztratila a ztratila rovněž vliv v evropských projektech jako

Study Group for the European Civil Code

(SGECC) a

Acquis Group

.²⁰⁾

(c)

Německý sociální model je poznamenán charakteristikou německého civilního kodexu (BGB) z roku 1900. Doba jeho vzniku se výrazně vtiskla do sociálních stop, které v něm lze nalézt. Savignyho dominující koncept historické školy právní poznamenal koncept německého civilního kodexu v tom smyslu, že vedl k oddělení sociálně orientované soukromoprávní úpravy od textu BGB. V německém právu se od počátku rovněž spojovala národní idea s idejemi sociálními. Tento smysl pro sociální ideály se stal v německém prostředí dlouhodobě zdrojem napětí mezi tržně formálně orientovanou legislativou a silným tlakem na prosazení sociálních myšlenek. Vliv sociálních myšlenek se logicky (viz výše) nepromítl do textu BGB, nýbrž byl předmětem sociální reformy, probíhající v desítiletí 1881 - 1891, v jejímž průběhu byly přijaty zákony o zdravotním pojištění, úrazovém pojištění a pojištění invalidity a vznikl systém penzijních fondů. Výrazný reálný posun v sociálním zákonodárství, jemuž dala silné impulsy již výmarská ústava, lze zaznamenat až v 70. létech 20. století spolu s nástupem sociálně demokratické vlády. Německo je charakteristické rovněž změnami přístupu k systematickému zařazení ochrany spotřebitele do systému právního řádu. Po počátečním vývoji legislativy na ochranu spotřebitele ve formě speciálního zákonodárství, které si vysloužilo označení

Sonderprivatrecht,

nastal zlom na přelomu tisíciletí: od roku 2002 tvoří právní úprava ochrany spotřebitele součást civilního kodexu (BGB) a další reformy v tomto integračním trendu pokračují.²¹⁾

Evropský sociální model

je vytvářen - se zřetelným zpožděním - paralelně s dotvářením právního řádu EU, a spolu s ním sdílí jeho úspěchy a prohry. Samotný pojem se objevil již před cca 50 léty. Původně byl spojen především s

pracovním právem

sociálním zabezpečením

, jejichž dosažený stupeň zakotvení však stále dluží naplnění standardních sociálních cílům těchto oblastí. Naopak dynamickým vývojem prochází

právo ochrany spotřebitele

, které je vydatně živeno politikou odstraňování překážek vnitřního trhu EU. Ke jmenovaným součástem sociálního modelu EU se následně připojilo

antidiskriminační právo

, představující spojující prvek, na vyšším systémovém stupni, předchozích jmenovaných oblastí.²²⁾

Pracovní právo a související sociální ochrana

se objevuje již v primárním právu ES/EU jako rovnost odměňování práce žen a mužů (dnes čl. 141, 157 SFEU) a ochrana zdraví a bezpečnosti při práci (čl. 137, 153 SFEU). Rovnost odměňování práce žen a mužů byla následně pod aktivistickým tlakem ESD/SD EU a příslušné reakce zákonodárce jak v primárním, tak v sekundárním právu EU zobecněna do podoby principu antidiskriminace (čl. 19, 157 SFEU). Antidiskriminace se stala předmětem úpravy Charty základních práv EU (čl. 21) a rozsáhlého souboru evropské judikatury od rozsudků

Man gold

Kücükdevici

a následujících, které se staly argumentační a judikatorní základnou pro vnímání Charty základních práv jako integrální součásti práva EU, po další integrační kroky, jako rozhodnutí SD EU

Viking, Laval

aj., které prosadily přímou aplikovatelnost práva EU v oblasti svobody pohybu zaměstnanců a usazování a svobody služeb a omezený přímý horizontální účinek práva EU na soukromoprávní pozici zaměstnanců vůči odborovým organizacím a svazům. Současně tyto aktivity ESD/SD EU znamenají průlom do konceptů a vzájemných hranic veřejného a soukromého práva.

Pozoruhodný je vývoj unijní

ochrany spotřebitele

, současně však její koncept vyvolává celý soubor pochybností. Především jeho vznik a prvotní etablování se děly mimo jasně definované unijní kompetence, pouze na základě požadavku dobudování vnitřního trhu EU. Tento legislativní

deficit

byl zhojen doplněným zněním čl. 104 SFEU, hovořícím o vysoké úrovni ochrany spotřebitele. Právo ochrany spotřebitele se rozvíjelo jako výsledek aktivní produkce evropské legislativy především cestou směrnic na ochranu jednotlivých aspektů spotřebitelských rizik ve vzájemné interakci s neméně aktivní činností ESD/SD EU a projektů evropského spotřebitelského

Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.

Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.

Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).

Súkromné právo Vydanie 6/2024

Zo súdnej praxe Vydanie 6/2024

Právny obzor Vydanie 6/2024

Justičná revue Vydanie 12/2024

Vyhľadávanie v online časopise

Vydanie Právny obzor 5/2018

Archív Právny obzor

Rubriky