Suverenita státu včera a dnes - k dynamice pojmu a hermeneutickým posunům v jeho chápání

The article is devoted to the development of the understanding of the concept of state sovereignty from the initial period of its inception to the present time. Author's aim is to highlight the dynamics in the understanding of this concept, which proves the notion of its continuous hermeneutic adaptation to the new social conditions. The concept of sovereignty can not be understood as a static concept, which over the years did not change its content and definition. The internal dimension of sovereignty is weakened by the development the democratization of society, searching for legitimate sources of power, promoting the concept of substantive constitutional state. The external dimension is then modified in the context of deepening international cooperation and integration, with the creation of international rules for dispute resolution and the creation of integration groupings. Author of this article responds to the current call for federalization of the European Union (Speech by President of the European Commission Mr Barroso's On the State of the Union 2012 presented in the European Parliament 12 September 2012), which again opens the debate over disappearing sovereignty of the Member States of the European Union. He points to the need for open understanding of the concept, which allows us to create harmony between ambition of supranational entity and interests of its basic units - the Member States.

"Prohloubená a skutečná hospodářská a měnová unie, politická unie se soudržnou 
 zahraniční  a obrannou politikou v konečném důsledku znamená, že současná Evropská 
 unie musí  postoupit dále.
 Nebojme se těch slov: musíme postoupit směrem k federaci národních států. To je to, 
 co  potřebujeme. To je naším politickým horizontem.
 To je to, co musí být vodítkem pro naši práci v nadcházejících letech.
 Volám dnes po federaci národních států. Nikoliv však po superstátu. Po  demokratické 
 federaci národních států, která může pomocí sdílené suverenity  řešit naše společné 
 problémy tak, aby každá země a každý občan měli více  možností, jak řídit svůj vlastní 
 osud. Jde o Unii s členskými státy, a  nikoliv  proti nim. V éře globalizace přináší 
 sdílená suverenita více síly,  a nikoliv méně." 
 
                                                            José Manuel Durao Barroso 
                                                             Předseda Evropské komise 
              Projev o stavu Unie 2012 pronesený v Evropském parlamentu 12. září 2012

 
"Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému 
 českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto 
 let. 
 V té chvíli se jistě budeme ptát: 
 - co tato, z hlediska historie relativně krátká doba, navíc přerušená nacistickým 
   protektorátem a poté faktickým područím Sovětskému svazu, našemu národu přinesla; 
 - a co jsme svému státu přinesli my, kteří jsme v této době žili? 
 Aby takové otázky vůbec měly smysl, musíme v té době svoji republiku ještě mít. 
 Samozřejmé to není. 
 Pokušení využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu
 a k dalšímu oslabení suverenity historických evropských států - potíží, které by 
 bez  chybně koncipovaného zavedení společné evropské měny v této podobě nevznikly
 - je veliké a už neskrývané." 
 
                                                                         Václav Klaus 
                                                            Prezident České republiky
           Projev prezidenta republiky ke státnímu svátku pronesený na Pražském hradu
                                                                       28. října 2012
 

Suverenita jako teoretická konstrukce se historicky stala předpokladem vytváření a následné existence moderního státu.¹⁾ Primárně byl pojem suverenity ve vývoji západní civilizace zformován jako nástroj řešení vnitrostátního mocenského konfliktu (druhá polovina 16. století). Vnější rozměr, v rámci kterého je suverenita obhajobou svrchovanosti a autonomie země v rámci vztahů s ostatními státy,²⁾ získal tento pojem následně a to především v rámci budování vestfálského uspořádání Evropy po skončení třicetileté války (1648).

Suverenita je ve svých klasických definicích odrážejících její chápání, s ohledem na dobu vzniku tohoto konceptu (období raného novověku), vyjádřením nejvyšší, jediné, nezávislé a nepodmíněné moci, ovládající určité území a obyvatelstvo na něm žijící. Jejím negativním aspektem je nezávislost, nepodmíněnost na jakékoliv jiné moci. Pozitivní aspekt suverenity (suverénní moci) je představován její výlučností, tj. eliminováním jakékoliv další moci, resp. jejího působení, na stejném území. V popsaném chápání je suverenita pouze jiným pojmenováním absolutní moci, tedy moci činit cokoliv bez omezení. Když se takové chápání spojí se státem, resp. státní mocí, ve své podstatě tak legitimizuje tyranii (jednotlivce, úzké skupiny, volené většiny) uvnitř státu³⁾ a omlouvá ignorování mezistátních závazků navenek. Vzhledem k tomu, že v současném (demokratickém) světě je společnost vystavěna na úctě k jednotlivci, na ochraně jeho lidských práv a na neoddiskutovatelné potřebě mírového soužití států, musím uvedené tradiční, učebnicové chápání odmítnout hned v úvodu mého pojednání. Neznamená to ale, že bych popíral existenci suverenity státu. Koncept suverenity má svůj význam i v současné době. Suverenita, resp. suverénní moc, se projevuje jak uvnitř státu (vnitřní suverenita), kde je spojována především s hledáním legitimizačních vazeb,⁴⁾ hledáním zdrojů moci, tak navenek státu (vnější suverenita), kde určuje vztahy mezi rovnocennými partnery tvořícími mezinárodní společenství. Koncept suverenity tedy má své opodstatnění, avšak vyžaduje nové uchopení reagující na dějinné pohyby.

Pojem suverenity nelze chápat jako statický koncept, který by v průběhu let neměnil svůj obsah a definici.⁵⁾ Vnitřní rozměr suverenity je po staletí vývoje oslabován demokratizací společnosti, hledáním legitimních zdrojů moci, prosazováním konceptu materiálního ústavního státu. Vnější rozměr je pak modifikován v souvislosti s prohlubující se mezinárodní spoluprací a integrací, s vytvářením mezinárodních pravidel řešení sporů, vytvářením integračních seskupení apod.⁶⁾

Nejzřetelnější jsou samozřejmě změny v nositelích suverenity. Tady lze mluvit o propojení definice nositele suverenity s emancipačními revolucemi - emancipace krále na papeži a císaři (16./17. století), emancipace lidu na králi (18. století), emancipace národů/národních států (19. století) a emancipace jednotlivce/nositele lidských práv na státním mocenském aparátu jakož i emancipace mezinárodního a evropského (unijního) práva (20. století).

Historické kořeny tradičního uchopení pojmu suverenita nacházíme v západní Evropě raného novověku (16. a 17. století), kdy se pojem suverenita stal nástrojem obhajoby moci krále v rámci sekularizace státu, jakož i nástrojem emancipace národních států na moci císaře.⁷⁾

Suverenita panovníka umožnila jeho vymanění se zpod papežské omnipotence i císařské moci a byla rovněž reakcí na běsnění náboženských válek předešlých údobí, které vycházely z konkurence světské a církevní moci. Pojem suverenita (panovníka) se rodí z krveprolití Bartolomějské noci (1572)⁸⁾ a stává se východiskem pro uspořádání vlády v novověkém státě. Právní konstrukce absolutní a trvalé suverenity krále byla předpokladem existence státu, podmínkou jeho vnitřního uspořádání a stability. Centralizmus a absolutizmus se staly základem raně novověkého státu a nástrojem pro překonání entropie mocí, odstranění tzv. států uvnitř států a feudální rozdrobenosti.⁹⁾

Pouze existence suverénní moci, která byla s to nezávisle spravovat určité území, mohla být předpokladem nezávislosti a dalšího rozvoje státu. Otcem tohoto chápání suverenity je Jean Bodin, který ve svém díle Šest knih o republice (Les Six Livres de la République, 1576) staví suverenitu státu na předpokladu existence absolutního suveréna disponujícího trvalou mocí nad poddanými na určitém území, nezávislé na božském právu a na právu předků. Stát a jeho absolutistický vládce splývají v jedno, jsou položeny základy pro ludvíkovské l'état, c'est moi. Král plní paternalistickou funkci suveréna zabezpečujícího spravedlnost a blaho společnosti a je zároveň neutrálem tlumícím náboženský konflikt mezi různými konfesemi.¹⁰⁾

V době, kdy došlo k oslabení moci duchovní a ztrátě původního (božského, přirozeněprávního) odůvodnění pozice státní moci, by tato moc (bodinovská "majestas") bez uvedené konstrukce nebyla schopna ovládat určité území a nemohla by zabezpečit přežití státu.¹¹⁾

Bodinovo chápání suverenity je především státovědným, konstitucionalistickým pojmem, výsledkem vnitřního konfliktu zdrojů moci a nástrojem pro obhajobu pozice panovníka uvnitř státu. Více než obranou svrchovanosti státu vůči vnějším nebezpečím (kterou Bodin pouze naznačuje¹²⁾ ), je tato konstrukce základem pro stabilizaci poměrů uvnitř státu. Bodin obhajuje moc krále/suveréna vůči ostatním mocem uvnitř státu. Řeší tak především zmiňovaný vnitřní aspekt suverenity. Vnější aspekt suverenity určující vztahy mezi státy přináší až další vývoj státovědných doktrín.¹³⁾ Bodin odvozuje suverenitu státu od suverénní moci panovníka, nepřipouští její dělení a klade tak základy absolutistické formy vlády v Evropě.¹⁴⁾ V dalším období je Bodinova koncepce doplňována, ale také podrobena kritice především z pohledu legitimizace státní moci a boje s jejím absolutistickým pojetím. Samotná podstata pojmu suverenita se však nemění. Rovněž se nemění ani její, převážně vnitrostátní, relevance. Suverenita jako teoretická, státoprávní konstrukce, resp. uznání suverenity státní moci, se stává vzniku a přežití národního státu od 16. století po současnost.

Thomas Hobbes ve svém stěžejním díle Leviatan¹⁵⁾ ( 1651) ještě absolutismus nekritizuje. Důležitější než forma vlády (paternalistická - absolutní nebo ustanovená - politická) je pro něj samotná existence státní moci a potažmo státu, jako výsledku jednotné vůle všech. Stát vzniká společnou dohodou všech lidí, kteří, podrobením se sjednocené vůli, sledují sobecký cíl přežití. Ve válce všech proti všem může jenom stát zabezpečit mír a obecné blaho. Toto podrobení se společné vůli je trvalé a nezvratné.¹⁶⁾ Suverén (Leviatan či smrtelný bůh), od kterého se pak odvozuje i suverenita státu, ale není smluvním partnerem lidu. Naopak, je samostatnou entitou, adresátem uvedené smlouvy, třetí osobou, do jehož moci se lid odevzdává. Teprve s objevením se tohoto suveréna vzniká stát, resp. státní politická moc.¹⁷⁾ To, zda uvedeným suverénem, vykonavatelem sjednocené vůle (Leviatanem) je jednotlivec nebo shromáždění, není podstatné, i když platí, že Hobbes preferuje jediného nositele a netříštění moci. Důležitým znakem je netříštění jednotné vůle, existence jediné moci a z toho plynoucí nedělitelnost suverenity.¹⁸⁾

Opozici k Bodinovu a Hobbesovu absolutistickému chápání státní moci představují díla Johna Locka a Charlese-Louise Montesquieuho a jejich teorie dělby moci. Locke v díle Dvě pojednání o vládě ( 1690) nechápe společenskou smlouvu jako nástroj podrobení se moci absolutního suveréna, ale jako nástroj vytvoření organizovaného společenství a potažmo státu (první smlouva) a určení vnitřního uspořádání státní moci (druhá smlouva). Originární suverén - jednotlivec přenáší svou suverenitu prostřednictvím společenské smlouvy na suverénní lid, který přijímá rozhodnutí souhlasem většiny. Aby nedošlo k (lidskému rodu přirozené) usurpaci moci, je nutné společnou vůli rozdělit na jednotlivé složky, které budou ve vzájemné konkurenci a které se budou vzájemně kontrolovat. Z hlediska suverenity státu je u Locka významné to, že kromě moci legislativní a výkonné rozeznává třetí složku, kterou je moc federativní. Tato moc je projevem svrchovanosti státu navenek a je nástrojem vytváření vztahů (válka i kooperace) s jinými suverénními partnery vně státu.

Montesquieu v díle O duchu zákonů ( 1748) rovněž odmítá nedělitelný absolutismus a ve své koncepci dělby moci ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní klade základy moderního konstitucionalismu. Společný znak obou učení spočívá v tom, že nechápou podrobení se lidu suverénní státní moci jako nezvratný stav věcí. Lid se neodevzdává do absolutního panství suveréna, je mu ponechána určitá míra svobody a právo na odpor. Suverenita státu je tak odvozena ze sice nezbytného, přesto svobodného rozhodnutí všeho lidu.

Koncepce svobody lidu a jeho chápání jako jediného suveréna, od kterého se odvíjí suverenita státu, pak našla své absolutní uplatnění v učení Jean-Jacquesa Rousseaua.¹⁹⁾ Ten ve svém díle O společenské smlouvě, neboli o zásadách státního práva ( 1762) hájí zachování svobodného postavení člověka. Uzavřením společenské smlouvy lid neztrácí svou svobodu bez dalšího. Jeho osobní, přirozená svoboda je nahrazena svobodou občanskou a právem vlastnit majetek. Suverénem, od kterého je odvozena suverenita státu, je v rousseauském pojímání lid, který společenskou smlouvou vytváří svůj stát. Rousseau optimisticky ("romantizujícím pohledem") věří v dobrého člověka a v obecnou vůli (la volonté générale). Státní moc ztotožňuje s veškerým lidem.²⁰⁾ Rousseauské učení o suverenitě lidu se stalo hnacím motorem Velké francouzské revoluce.

Lid/národ se následně stává sieyesovskou pouvoir constituant - zdrojem legitimity státní moci. Národní suverenita tvoří základní stavební kámen Deklarace práv člověka a občana (1789)²¹⁾ i francouzské revoluční Ústavy z roku 1791.²²⁾ Revoluce zároveň