Poznámky k úpravě nabývání vlastnického práva od neoprávněného v českém občanském zákoníku jako možném zdroji inspirace pro slovenskou rekodifikaci soukromého práva

¹⁾ V českém²⁾ právním řádu dlouhou dobu absentovala obecná úprava možnosti smluvního³⁾ nabytí (zejména vlastnického) práva od neoprávněného, a to až do 1.1.2014. Česká republika tak dlouhodobě sledovala dogma - svými kořeny římskoprávní - dle něhož nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Je pravdou, že z tohoto pravidla existovaly výjimky; ty však byly ojedinělé a nesystematické.

Tento stav byl za účinnosti předchozí úpravy opakovaně kritizován, a to zejména z důvodu, že byl ve zjevném rozporu s potřebami každodenního života. Vedle argumentů praktických se uváděly i argumenty hodnotové - především pak fakt, že právní řád neposkytoval ochranu dobré víry nabyvatele cizí věci, jakož ani jeho legitimního očekávání (srov. zásadu ). Další okolnosti netřeba podrobněji popisovat, neboť na Slovensku je česká regulace dobře známa.

V tomto příspěvku bychom rádi poukázali na uchopení materie nabytí (zejm. vlastnického) práva od neoprávněného v novém českém kodexu. Nejde nám přitom jen o prostý popis nové regulace, ale též (a to především) o poukázání na její nejasná či vysloveně sporná místa. Závěry uvedené v dalším textu by pak mohly posloužit i jako vhodný zdroj inspirace pro slovenského zákonodárce při tvorbě nové civilní kodifikace.

Počínaje dnem 1.1.2014 nastala v českém soukromém právu zásadní změna ohledně možnosti nabytí od neoprávněného. Přispělo k tomu nejen celkové zrušení dosavadního obchodního zákoníku (tím byla odstraněna nedůvodná a nesmyslná dvoukolejnost úpravy), nýbrž i zcela nové uchopení této materie (obecně lze poznamenat, že nejdramatičtější změny zaznamenala v rámci rekodifikace právě kategorie věcných práv a práva dědického).

Nabývání vlastnického práva od neoprávněného se rozpadá do dvou základních skupin: rozlišují se (zásadně věci nemovité⁴⁾) a (zpravidla věci movité⁵⁾ ). Pro věci evidované je úprava obsažena v § 984 občanského zákoníku (dále jen "NOZ")⁶⁾, pro věci neevidované pak ve skupině ustanovení § 1109 - 1113 NOZ⁷⁾. Je jasné, že pro věci evidované musí platit jiné principy než pro věci neevidované; rozdílná (izolovaná) právní úprava pro obě skupiny věcí je proto racionální.

Je však pravda, že už při tomto základním rozdělení mohou vzniknout určité pochybnosti. Zákonodárce totiž nebyl při formulaci pravidel v § 1109 - 1113 NOZ terminologicky zcela precizní. Zatímco § 1109 NOZ se dle výslovného vyjádření aplikuje ⁸⁾ , v následujících ustanoveních § 1110 - 1112 NOZ se již hovoří pouze o věcech (zpravidla movitých) obecně (bez rozlišování na evidované a neevidované). Může tak vznikat otázka, do jaké míry se tato ustanovení mají aplikovat i na věci zapsané. O tom, že uvedená skupina ustanovení má dopadat pouze na věci neevidované, svědčí systematický argument (tato úprava je totiž zcela oddělena od § 984 NOZ, který se jeví být vyčerpávající úpravou pro věci evidované. Na druhou stranu např. , jehož aplikace by se v žádném případě neměla omezovat pouze na věci neevidované (k tomu srov. další text).

Dále - - zákonodárce přikládá význam těmto okruhům skutečností:

Tato kritéria jsou navíc v některých skutkových podstatách vzájemně kombinována a činí tak celou úpravu poměrně složitou.¹⁰⁾ Samostatným problémem je pak otázka možné aplikace příslušných ustanovení na věci nehmotné - např. pohledávky. Tato záležitost zatím nebyla v české literatuře hlouběji analyzována.¹¹⁾

Zbývá doplnit, že vedle úpravy nabytí vlastnického práva od neoprávněného je separátně řešena i otázka , a to v

Nabytí věcí evidovaných ve veřejném seznamu (nemovitých i movitých) je řešeno v § 984 odst. 1 NOZ, dle něhož Je vhodné dodat, že inspiračním zdrojem českému zákonodárci zde byl čl. 5 a 6 polského zákona o věčných knihách a hypotéce ( ). Ustanovení je třeba číst v souvislosti s § 980 NOZ, v němž jsou zakotveny domněnky správnosti a úplnosti zápisu ve veřejném seznamu. Významnost veřejných seznamů také doplňuje pravidlo, že nikoho neomlouvá neznalost stavu zápisu ve veřejném seznamu. :

Materiální publicitu doplňují ustanovení o tzv. , které umožňují skutečnému vlastníkovi (či jinému oprávněnému) vyloučit nabytí od neoprávněného. Pokud (ač na počátku byl v souladu se skutečným stavem¹⁶⁾ ), pak podání návrhu na zápis poznámky spornosti a její pozdější zápis vyloučí dobrou víru třetích osob (§ 985 NOZ). Ten, kdo je zapsán ve veřejném seznamu jako knihovní vlastník (jiný oprávněný), ač mu vlastnické právo ve skutečnosti nesvědčí, může sice se zapsanou věcí i posléze disponovat. Třetí osoby, které od knihovního vlastníka nabývají po návrhu na zápis poznámky spornosti, však podstupují riziko, že jejich věcná práva nebudou proti skutečnému vlastníkovi chráněna.

Pokud je však zápis ve veřejném seznamu (došlo např. k zápisu práva na základě absolutně neplatné smlouvy), pak podání návrhu na zápis poznámky v příslušných lhůtách má za následek, že poznámka spornosti vylučuje dobrou víru třetích osob nejen s účinky do budoucnosti (stejně jako u § 985 NOZ), nýbrž i s účinky do minulosti (§ 986 NOZ). Pokud však oprávněný zmešká zákonné lhůty k podání návrhu na zápis poznámky spornosti, má později zapsaná poznámka účinky jen do budoucnosti, avšak předchozí práva nabytá v dobré víře již zůstávají nedotčena.

Tuto úpravu lze hodnotit principiálně kladně. Lze však uvést i . Prvním problémem je, že většina právních úprav registrů věcí (např. rejstřík ochranných známek, letecký rejstřík, plavební rejstřík aj.) byla přijata dlouho před účinností občanského zákoníku a není tedy zřejmé, zda a v jaké míře má být obecná úprava veřejných seznamů (včetně materiální publicity) aplikována i na tyto registry. Občansky zákoník totiž neříká, co je to veřejný seznam, ani jaké jsou jeho typické atributy. Za veřejný seznam je dnes výslovně prohlášen pouze katastr nemovitostí a námořní rejstřík (v něm jsou evidována námořní plavidla). Proto se vede diskuse o tom, které registry mají pod obecný pojem veřejného seznamu spadat. Bude-li slovenský zákonodárce chtít přebí