Z hlediska zkoumání vztahu vůle stran a obsahu závazkového vztahu založeného smlouvou má velký význam pojem "
implicitního obsahu závazkového vztahu"
. Určení implicitního obsahu závazku můžeme řadit k širší kategorii interpretace právního jednání.
8)
V samotném pojmu je obsaženo rozšíření obsahu závazkového vztahu oproti obsahu smlouvy, jeho uznání a respektování. Náš občanský zákoník jej upravuje v
§ 545 OZ
, podle nějž
"[p]rávní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran".
Znamená to, že následky právního jednání nejsou omezeny jenom rámcem chtění autora projevu, obsahují i složku, která ve vůli (dokonce nejen projevené) není obsažena. Obdobu tohoto ustanovení vyjadřuje v
čl. 6:102.
10)
Písm. b) a c) citovaného ustanovení přesahují vyjádřenou vůli stran.
Gandolfiho
návrh evropského občanského zákoníku
11)
v čl. 31 stanoví, že obsah smlouvy musí být "určitý a určitelný". Smlouva nemusí obsahovat všechno, avšak je třeba, aby určení bylo možno provést alespoň dodatečně. Následující článek 32 upravuje přesně a podrobně implicitní klauzule.
12)
Přestože se autor přizpůsobil obvyklému směšování smlouvy a závazkového vztahu, deklaruje, že "tvoří obsah smlouvy" vypočtené prvky. Těmi jsou ustanovení zákona, která mají donucující povahu, včetně těch, jež nahradí i odlišné klausule zahrnuté stranami do smlouvy (písm. a). Další doplněné klauzule podle tohoto textu vyplývají z principu dobré víry (b). Velmi přiléhavé je písm. c), které říká, že ujednání musí být chápána jako
"mlčky chtěná"
, jestliže vyplývají z předchozí praxe stran, ze smluvních jednání, z okolností nebo z obecných či místních obyčejů. Obsahem smlouvy jsou podle tohoto textu konečně i ustanovení, která jsou
nezbytná
pro splnění závazku ze smlouvy (d).
Úpravou významu prohlášení stran se autoři všech uvedených textů snaží sledovat skutečnou vůli stran, ale také upřesnit obsah vzniklého vztahu v souladu s ní.
Gandolfiho návrh upravuje obsah smluvního vztahu (smlouvy) také
negativně
, když podle čl. 30 musí být obsah smlouvy "dovolený a nikoli zneužívající". Podle tohoto článku je např. nedovolený obsah smlouvy, jehož cílem je
obejít
aplikaci kogentního ustanovení. Touto cestou dochází rovněž k určení obsahu závazkového vztahu v rozporu s chtěním jedné nebo obou smluvních stran. Obecně stanoví uvedený článek v prvém odstavci podobně jako náš § 547 OZ, že obsah smlouvy nesmí odporovat zákonným ustanovením, veřejnému pořádku a dobrým mravům. Důsledky nedovoleného obsahu smlouvy jsou stanoveny v čl. 156 jako možnost zrušení smlouvy.
V čl. 44 návrhu Gandolfiho skupiny v rámci úpravy
účinků smlouvy
jsou stanoveny "mimo konsensuální faktory".
13)
Vyplývají z národních a unijních předpisů, dobré víry, zvyklostí a ekvity. Sama rubrika jasně naznačuje, že vůle stran, které se setkaly ve smluvním konsenzu, neobsahovala tyto prvky. Formulace článku je velmi jasná, když říká, že
"účinky smlouvy vyplývají nejenom z dohod mezi stranami, ale také ze zákona (národního i komunitárního), ze zvyklostí, dobré víry, a ekvity".
Blízkost k našemu § 545 OZ je evidentní. Tento text tedy rozlišuje mezi obsahem smlouvy a jejími účinky, tedy přibližně tím, co J. Sedláček (viz níže) chápe jako genetické a funkcionální synallagma.
Problematika implicitního obsahu závazku a rovněž doplnění či nahrazení nějakého jeho prvku ukazuje přesvědčivě, že determinantou závazkového vztahu není jenom jasně artikulovaná a projevená vůle stran ve smlouvě. Součástí obsahu závazku je i vůle nevyjádřená (tacitní, chápaná leckdy jako samozřejmost), nakolik je v souladu s vůlí druhé strany, ale jsou to i pravidla ve vůli nijak neobsažená, pokud vyplývají z pramenů zákonodárcem uznaných - z principu dobré víry, dobrých mravů, zvyklostí, zavedené praxe, dále pak z kogentních ustanovení a popř. i ustanovení dispozitivních. Oproti Gandolfiho návrhu náš občanský zákoník nemluví o souladu s veřejným pořádkem. Veřejný pořádek je však zakotven v zákoně, takže pod požadavkem souladu se zákonem můžeme vidět i tento předpoklad.
Determinace dobrými mravy vylučuje jakékoli zneužívající nebo klamavé jednání nebo jednání obcházející zákon či mentální rezervaci
14)
.
Naše
judikatura
opírající se o přechozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. při výkladu právních úkonů z popsaného pojetí implicitního obsahu závazku a interpretace právního jednání nevycházela. Jediné, co mělo právní relevanci, byla
. Takto vyhraněná stanoviska můžeme přičíst předchozímu stavu právní úpravy s tím, že nyní účinný zákoník posouvá interpretaci právních jednání do jiné roviny. Avšak judikatura se posunula i v případech, kdy se opírala ještě o předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Současná úprava implicitního obsahu závazku takový posun potvrzuje. Vůli, která nebyla projevena, je proto nutno hodnotit obezřetně, avšak nelze říci, že nemá naprosto žádnou relevanci.
Již judikatura o simulovaném a disimulovaném právním úkonu vycházející z předchozího občanského zákoníku zkoumání skutečné vůle vyžadovala (30 Cdo 2737/2017). V rozhodnutí 30 Cdo 2178/2016 dává Nejvyšší soud směrnice, jak postupovat: "...
Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (jako v daném případě), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil."
I nejnovější judikatura zdůrazňuje, že při výkladu právních jednání je třeba dát přednost skutečné vůli jednajících před jejím vyjádřením.
16)
To také znamená, že interpretací a hledáním skutečné vůle můžeme obsah závazkového vztahu oproti vůli vyjádřené v právnímu jednání modifikovat.
1.2 Interpretační ustanovení
Interpretační pravidlo ve vztahu k právním jednáním je formulováno zejména v § 556 OZ. V tomto směru se judikatura začíná objevovat v hojném počtu
17)
. Primární roli při výkladu hraje vůle jednající strany, není-li ji možno z projevu zjistit, je třeba ji zjistit jinak a nelze-li ani to, nastupují podpůrná zákonná kritéria:
"význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen."
18)
V této fázi tedy nebudeme již hledat v osobě, která projevila konkrétně svoji vůli, ale v abstraktní osobě
adresáta
, čímž se projevené vůli vzdalujeme, ale poskytujeme ochranu dobré víře adresáta. Nejvyšší soud mluví o "objektivní metodě interpretace", čímž vyjadřuje, že projev vůle budeme chápat bez ohledu na konkrétní individuální osobu projevující vůli.
19)
Terminologií J. Sedláčka
20)
(viz níže) bychom stejně tak a možná přesněji mohli říci, že jde o metodu
subjektivní
, avšak nikoli individuální. Náš Nejvyšší soud dochází k závěru, že mezi občanským zákoníkem 40/1964 Sb. a zákoníkem nyní účinným je
rozdíl
spočívající ve větším důrazu na skutečnou vůli při interpretaci právních jednání. Tím spíš je asi vhodnější terminologie Sedláčkova. Předchozí občanský zákoník podle judikatury kladl větší důraz na projev vůle. Smlouva stanoví pravidla pro chování stran podobně jako právní norma. Přestože mezi intepretací právní normy a právního jednání je rozdíl, dochází nezbytně i k jejich překrývání a setkávání, protože v právním jednání strany projevují vůli, která je založena i na jejich chápání právní normy. Interpretace právní normy tak podmiňuje projevenou vůli a intepretace právního jednání musí přihlížet k této interpretaci relevantní právní normy. Můžeme porovnat § 556 s § 2 OZ. Podle druhého odstavce § 2
"Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu."
V případě právního jednání je zřejmě význam projeveného ještě slabší. Všeobecný občanský zákoník v § 914 dával jasnou směrnici, když říkal
"Při výkladu smluv nelpí se na slovním znění výrazu, nýbrž vyšetří se úmysl stran a rozuměti jest smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu