Děti a jejich dluhy - aktuální stav v České republice, část třetí: Pohled praktický, morální, procesní, komparační a aktuální návrhy legislativního řešení

 Poznámka redakcie: článok je pokračovaním predchádzajúceho článku.

Výše¹ bylo uvedeno, že pokud rodiče o dluhu vědí a nejednají s péčí řádného hospodáře, stíhá je povinnost nahradit dítěti škodu z toho vzniklou (srov. již výše výklad k § 896 a násl. OZ). K tomu je třeba doplnit, že pokud rodiče mají a vykonávají rodičovskou odpovědnost, jsou zákonnými zástupci dítěte. Podle § 646 OZ mezi zákonným zástupcem (a stejně tak mezi poručencem a poručníkem či mezi opatrovancem a opatrovníkem) nezačne běžet promlčecí lhůta a lhůta již započatá dál neběží (nemůže skončit), dokud uvedený poměr trvá. Řečeno zjednodušeně, většina nezletilých se stane (plně) svéprávnými nabytím zletilosti, tedy dovršením osmnáctého roku věku. Nabytím (plné) svéprávnosti zaniká rodičovská odpovědnost rodičů (§ 858 OZ), případně poručenství (§ 935 OZ) či opatrovnictví (§ 935 OZ ve spojení s § 944 OZ). Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče (případně poručník či opatrovník) jmění, které spravovali a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě nežádá (§ 902 odst. 1 OZ). Budeme-li předpokládat, že by se dítě o dlužném jízdném od rodičů dozvědělo v rámci převzetí svého jmění ze správy rodičů, začne mu od této doby běžet promlčecí doba na případnou náhradu škody z jejich strany, pokud bude mít dítě za to, že rodiče nejednali jako řádní hospodáři. V případě práva na náhradu škody či jiné újmy se zásadně jedná o lhůtu desetiletou, v případě úmyslně způsobené škody jde o lhůtu patnáctiletou (§ 636 OZ). Dítě by tedy mělo mít dostatek času, aby mohlo vůči rodičům začít vymáhat škodu, kterou mu způsobili porušením péče řádného hospodáře.

Výše uvedená úvaha je však vpravdě teoretická a z pohledu běžného života, resp. z pohledu reality rodinných poměrů, jichž se dotýká, je třeba ji značně korigovat. Uvedená teoretická konstrukce předně vychází z toho, že rodiče o dluhu vůči dítěti vědí a že při předání jmění ho o tom budou informovat. V předchozí stati však bylo ukázáno, že v rodině fungující standardním způsobem nedojde situace tak daleko, aby záležitost s dluhem dítěte za jízdu bez platné jízdenky zůstala nevyřešena několik let, až do doby jeho zletilosti. V případech, které jsou předmětem mediálního zájmu (a tudíž také hlavním předmětem této stati), jde o rodiny, resp. o rodinné vztahy, z různých důvodů dysfunkční. Takové rodiny například často mění místo svého pobytu, v takových rodinách často dochází k tomu, že děti po určitá delší období fakticky žijí například u prarodičů či jiných příbuzných (aniž je dítěti měněno jeho trvalé bydliště) nebo v dětských domovech apod. Je zde tedy daleko větší pravděpodobnost, že se rodiče o zachycení dítěte v rámci přepravní kontroly ani nedozví (upomínky od dopravce budou doručovány na neaktuální adresy). Je zřejmé, že pokud rodiče o dluhu dítěte neví, nelze jim přičítat porušení péče řádného hospodáře.

V rámci rodinných vztahů, v nichž se projevují různé (a výše obecně naznačené) dysfunkce, se však lze často setkat také s nezájmem rodičů o řádné řešení záležitostí jejich dítěte. Takoví rodiče výzvu k zaplacení od dopravce třeba i převezmou, ale když zjistí, že dluh vznikl dítěti, tak výzvu nijak neřeší, neboť dítě je z jejich pohledu nemajetné a nikdo si tudíž na něm nemá co vzít. To, že dluh nezmizí sám od sebe, ba naopak, začne narůstat, pak rodiče nedohlédnou nebo je to prostě nezajímá. Zcela otevřeně a na základě vlastních praktických zkušeností o tom hovoří například A. Vlachová: „Hlavní příčinou dětských dluhů jsou vždycky rodiče dětí.² Z dětí se stávají dlužníci tehdy, pokud mají tu smůlu, že se narodí rodičům, kteří o ně řádně nepečují. To je společný prvek u všech zadlužených dětí. V normálně fungující rodině dětem dluhy nevznikají, a pokud ano, například v důsledku jízdy načerno, rodiče dluh dítěte zaplatí a z dítěte se nestane dlužník v exekuci. Kdežto když je to dítě z rodiny, kde rodiče nefungují tak, jak mají, a neplní řádně svou vyživovací povinnost vůči dítěti, pak se z dětí stávají dlužníci.“³ U rodičů, kteří vykonávají rodičovskou odpovědnost či plní vyživovací povinnost naznačeným způsobem (totiž nikoliv řádně), nelze ovšem očekávat, že i kdyby třebas o dluhu věděli, budou o něm dítě informovat postupem podle § 902 OZ popsaným výše. Dítě se tedy o dluhu zpravidla nedozví od svých rodičů, ať už na prahu zletilosti (či dříve), nýbrž až dodatečně, typicky například tehdy, když už je jemu samotnému doručována písemnost od exekutora či tehdy, když se začne samo živit a zjistí, že mu zaměstnavatel začal strhávat část mzdy z důvodu exekuce, která se na něj již značnou dobu vede.

A především: když už se tedy dítě (nyní již dospělý člověk) dozví, že musí splácet dluh, který vznikl a především značně narostl zčásti kvůli dysfunkci rodičů a zčásti kvůli nerespektování jeho práva na spravedlivý proces (řečeno obecně, srov. dále), při čemž ani jeden z těchto negativně působících faktorů nebyl jako dítě schopen to ovlivnit, jeví se nám jako poněkud problematický závěr takové osobě poradit, že má právo domáhat se náhrady škody na svých rodičích. Dobrovolné plnění ze strany rodičů zde předpokládat zjevně nelze. V rovině ryze ekonomické bude tudíž úvaha dotčeného (již dospělého) dítěte nad dalším postupem (zda vymáhat náhradu škody po rodičích soudně či nikoliv) nutně ovlivněna obrazem o majetkové situaci jeho rodičů. O té lze ovšem předpokládat, že bude spíše pod průměrem, resp. pravděpodobněji na úrovni rodin sociál­ně vyloučených. To při ryze ekonomickém pohledu na věc nutně indukuje otázku, zda vůbec má cenu se do uplatňování nároku vůči rodičům pouštět, neboť v důsledku platí „kde nic není, ani smrt nebere“. Z tohoto pohledu se nám jeví jako ryze alibistické odkázat dítě na žalobu vůči rodičům s nejistým výsledkem, resp. s výsledkem již předem odhadnutelným, když hlavní příčinou problému je neschopnost státu zajistit dítěti spravedlivý proces včetně ochrany procesních práv adekvátně jeho věku (srov. dále).

Ekonomickou rovinu bylo jistě potřeba zmínit, nicméně se domníváme, že tato není tou hlavní skutečností, která z našeho pohledu činí řešení pomocí uplatnění práva na škodu vůči rodičům značně diskutabilní. Rodinné poměry (a nejen tyto) je třeba vždy posuzovat také pohledem morálním. A zde je třeba se ptát: lze považovat za morální, že dítě odkážeme na žalobu vůči rodičům?⁴ Ať už byly poměry v rodině jakékoliv, určité elementární pouto dítěte k rodičům lze předpokládat. A je třeba se ptát o to naléhavěji, že jednou z hlavních příčin problému je neschopnost státu zajistit dítěti spravedlivý proces včetně ochrany procesních práv adekvátně jeho věku (srov. dále). Pokud by stát jako jedinou pomoc „dětskému dlužníkovi“ nabízel tento postup, považujeme to tedy nejen za vysoce alibistické, ale především také za zcela nemorální, urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 OZ). Tím nemá být řečeno, že by právo dítěte na náhradu škody vůči rodičům podle § 896 OZ nemělo být vůbec upraveno. Mohou samozřejmě nastat situace, kdy v poměru mezi rodiči a dětmi nebude jiného východiska, než aby dítě žádalo náhradu škody proti rodičům, kteří nedobře správu jeho jmění vykonávali,⁵ avšak je třeba pamatovat, že: „Jsou-li i jinde hranice, kam až může právo zasáhnout, jsou na tomto poli⁶ mnohem osudnější. (…) Bude-li nutno, aby mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rozhodlo spornou věc právo, je to již neštěstí, ne-li úplné ztroskotání. Může-li něco dokázati, jak daleko jsme od mravní dokonalosti, je to jistě skutečnost, že se právo musí zabývati otázkami rodinného života.“⁷

Ze všech těchto důvodů nemůžeme postup podle § 896 a násl. OZ považovat za akceptovatelné řešení situace „dětských dlužníků“, a to tím méně, mělo-li by jít o jediné možné řešení a tudíž uzavíráme, že problém musí být řešen jinými prostředky.

2. Ochrana práv nezletilého dítěte v civilním řízení soudním

Výše bylo naznačeno, že pokud jde o případy „dětských dlužníků“ v důsledku smluv o přepravě, lze hlavní příčinu celého problému – tj. dítě se o svém dluhu dozví po dlouhé době, kdy již dluh značně narostl – spatřovat v nedostatečném zajištění ochrany nezletilého v civilním řízení soudním. Procesní rovina tohoto problému nemůže být opomíjena. Vždyť kromě poplatků za komunální odpad a dluhů vůči mobilním operátorům (jejichž uplatňování a případné vymáhání probíhá jiným způsobem) jde ve zbývajících případech (jízdy bez platné jízdenky, knihovny, regulační poplatky za zdravotní péči a dlužné nájemné) o jejich společný jmenovatel – neplní-li dlužník ve všech těchto případech dobrovolně, musí věřitel svou pohledávku uplatnit v nalézacím řízení sporném. To zároveň násobí závažnost celého problému: neboť jestliže tento problém aktuálně vyvstal v souvislosti s uplatňováním pohledávek za jízdy bez platné jízdenky, nelze samozřejmě do budoucna vyloučit, že se stejnou intenzitou vyvstane v případě jiného druhu dluhu.

A je třeba konstatovat, že „díky“ zájmu o dopad dávných dluhů za jízdy bez platné jízdenky se zřejmě ukazuje, jak závažné následky může přinést mechanické rozhodování stále se opakujících případů bez zohlednění jejich konkrétních okolností, zde zejména bez zohlednění toho, že účastníkem řízení je nezletilé dítě.

Netřeba připomínat, že dítě má ve společnosti specifické postavení. Vzhledem k jeho dosud neukončenému fyzickému a především psychickému vývoji je na místě mu poskytovat zvláštní ochranu. To je obecně vyjádřeno na ústavní úrovni v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:⁸ „Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“

Na mezinárodní úrovni je pak třeba zmínit Úmluvu o právech dítěte,⁹ která v čl. 3 odst. 1 požaduje, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy je třeba dětem zajistit takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jejich blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Konečně podle čl. 27 odst. 2 Úmluvy jsou to rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, když nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte. Zájem a blaho¹⁰ dítěte jsou také zmíněny v čl. 24 Listiny základních práv a svobod Evropské unie.¹¹ Z pohledu civilního soudního řízení je třeba upozornit také na čl. 12 Úmluvy, v němž se stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.¹²

Při pohledu do občanského soudního řádu,¹³ zjistíme, že ustanovení, jejichž účelem by byla primárně zvláštní ochrana nezletilého dítěte, v něm mnoho nenajdeme. Obecně platí, že každý (tedy i dítě) může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný (§ 20 odst. 1 OSŘ), při čemž fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně (tj. opět každá fyzická osoba, tedy i dítě), musí být zastoupena svým zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 OSŘ). A konečně, právě ohledně osob, které dosud nejsou plně svéprávné (tj. nezletilí), může předseda senátu rozhodnout (vždy, když to vyžadují okolnosti případu), že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 OSŘ). Posledně uvedené umožňuje individuální posouzení schopnosti jednat před soudem bez ohledu na stupeň svéprávnosti. Účel je zřejmý: soudní řízení je mnohdy náročnější a komplikovanější než samotné hmotněprávní jednání, takže nezletilý může být sice schopen jednat hmotněprávně, avšak uplatnění práva před soudem by již vzhledem k větší komplikovanosti nemusel být schopen zvládnout. Pokud jde o právo dítěte být v soudním řízení slyšeno, zde je třeba uvést § 100 odst. 3 OSŘ, podle kterého v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociál­ně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.

K posledně uvedenému ustanovení je nutno připojit zmínku o § 867 OZ. V něm je stanoveno, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. O dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. Uvedené ustanovení se sice týká rozhodování o rodičovské odpovědnosti, dává však určitý návod, od jakého věku je třeba s dítětem jednat (ohledně zjištění jeho názoru) přímo. Dvanáctiletá hranice je navíc konstruována jako vyvratitelná domněnka („má se za to“), takže v konkrétních případech může dojít k přímému zjišťování názoru dítěte i před touto věkovou hranicí. Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte (§ 867 odst. 2 OZ).

Z rozboru případů a praxe soudů v souvislosti rozhodováním o dluzích vzniklých jízdami bez platné jízdenky (srov. stať Frinta – Frintová – Elischer: „Děti a jejich dluhy – aktuální stav v České republice, část druhá: specifika dětských dluhů vzniklých ze smluv o přepravě osoby“), vyplynulo, že práva nezletilých nebyla v řízení dostatečně (či vůbec) chráněna. Bylo-li dítě v řízení zastupováno svým zákonným zástupcem (rodičem), pak šlo právě o osobu, jejíž zájmy byly v rozporu se zájmy dítěte (byla to právě tato osoba, kvůli níž dítě bez platné jízdenky cestovalo), případně byla tato osoba nečinná. Zde se ukazuje, že řádné zastoupení dítěte v řízení je klíčové, resp. že klíčovou je volba konkrétního zástupce. Jen zástupce, který svou funkci vykonává řádně, je schopen – přinejmenším – alespoň přebírat písemnosti soudu a adekvátně na ně reagovat. A jen takový zástupce je také schopen působit na soud v tom směru, aby p