Děti a jejich dluhy – aktuální stav v České republice, Část první: Obecné poznatky a jednotlivé druhy dluhů

 „Pupillus¹ omne negotium recte gerit, ut tamen, sicubi tutoris auctoritas necessaria sit, adhibeatur tutor, veluti si ipse obligetur“²

1. Obecně

Úvodní citace z Gaiovy učebnice práva o čtyřech knihách (Institutionum comentarii) ukazuje, že problematikou způsobilosti právních jednání nedospělých osob a jejich následky se soukromé právo zabývá již od svých prvopočátků. To ovšem není nic překvapivého, právě naopak, vztah mezi věkem determinovanou rozumovou a volní vyspělostí člověka a jeho schopností působit vlastními projevy vůle právně významné následky musí určitým způsobem rozřešit každý právní řád. Konkrétní řešení tohoto problému ovlivňuje okruh záležitostí, v nichž může člověk v určitém věku samostatně právně jednat a působit tak konkrétní právní následky v různých oblastech svého života, ať už jde o poměry osobního stavu (např. uzavření manželství) či o poměry majetkové (např. přijetí daru, uzavření kupní smlouvy atp.).

Pokud jde o poměry majetkové, právní jednání nezletilého samotného však není jedinou právní skutečností, která ve svých důsledcích ovlivňuje masu jeho jmění, totiž jak pokud jde o aktiva, tak pokud jde o pasiva, tedy dluhy.³ Je samozřejmé, že majetkové poměry nezletilých jsou ovlivňovány nejen jejich vlastními právními jednáními (a rovněž také jednáními s právem rozpornými, ať už jde o porušení povinnosti zákonné či smluvní), ale také právními jednáními jejich zákonných zástupců (typicky rodičů, případně na jejich místě poručníků) učiněných jménem nezletilých a rovněž i skutečnostmi dalšími (např. dědění, různé daňové a poplatkové povinnosti plynoucí z předpisů veřejného práva atd.).

Kdo se k něčemu zaváže, má to také řádně a včas splnit.⁴ V případě nezletilých, kteří ještě nejsou zcela rozumově a volně vyspělí a jsou při právních jednáních obecně chápáni jako slabší strana,⁵ existují různé mechanismy, které jim mají z tohoto důvodu poskytnout patřičnou ochranu. V soukromém právu se jedná především o úpravu jejich způsobilosti k právním jednáním a o úpravu pravidel pro správu jejich jmění zákonnými zástupci.

V posledních letech jsme však v České republice konfrontováni se situacemi, kdy se tato pravidla – alespoň na první pohled – jeví jako nedostačující pro sledovaný účel, či kdy jde o situace, které pomocí těchto pravidel uspokojivě řešit nelze. Poprvé se tento problém začal vynořovat výrazněji před několika lety v souvislosti s poplatkovou povinností za komunální odpad, kterou zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ukládal všem fyzickým osobám s trvalým pobytem v dané obci, a to bez rozdílu věku, tedy i nejmenším dětem, a to např. dětem nemajetným, bez rodičů, často umístěných v dětských domovech. To v praxi nezřídka vedlo k situacím, kdy proti dětem po nabytí jejich plné svéprávnosti směřovaly exekuční příkazy k vymožení peněžitých dluhů vzniklých neplněním poplatkové povinnosti. Netřeba dodávat, že celospolečensky byl takový stav vnímán velmi negativně, což nakonec vedlo k novelizaci citovaného zákona a tento dílčí problém se podařilo vyřešit (v podrobnostech srov. dále). Tento problém se však v České republice vynořil v současné⁶ době znovu, a to s ještě větší intenzitou. Tentokrát se tak stalo v souvislosti s jízdami nezletilých ve veřejné hromadné dopravě bez platné jízdenky (hovorově tzv. „jízda na černo“, též „slepý pasažér“), či okrajověji též v souvislosti s dluhy za poplatky ve veřejných knihovnách či u mobilních operátorů.⁷ Zprávy o exekucích vedených proti nezletilým, případně proti zletilým, kteří si tento dluh nesou z doby své nezletilosti (opět navýšený o další náklady), znovu rozvířily hladinu veřejného mínění napříč celou společností. Intenzita mnohdy emocionálně podbarvené⁸ veřejné debaty⁹ dosáhla již takové míry, že se z tohoto tématu stalo rovněž téma politické a v současnosti jsou připraveny hned dva¹⁰ legislativní návrhy, které mají ambici níže uvedené problémy řešit.¹¹ Nic na tom nemění skutečnost, že podle posledních údajů¹² zveřejněných Exekutorskou komorou ČR bylo proti nezletilým (tj. osobám mladším 18 let) vedeno v ČR celkem 3 476 exekucí, z toho 2 200 proti dětem mladším než 15 let, takže se nejedná o problém masový.¹³

Z uvedeného vyplývá účel této stati, kterým je seznámit čtenáře s aktuálním problémem, který jsme uvykli zkratkovitě označovat jako „dětští dlužníci“. Tomu musí nutně předcházet rozbor právní úpravy způsobilosti nezletilých k právním jednáním, jakož i rozbor pravidel týkajících se správy jejich jmění. Teprve poté lze podrobně referovat o jednotlivých výše naznačených problémech, které indukují celospolečenskou poptávku po legislativním řešení, a zabývat se hodnocením navrhovaných legislativních změn.

2. Právní jednání nezletilých, správa jejich jmění a vyživovací povinnost rodičů k dětem

2.1 Historický vývoj

Starověké římské právo, které dodnes ovlivňuje právní myšlení v rámci kontinentální právní kultury, se nakonec ustálilo na řešení spočívajícím ve stanovení několika pevných věkových hranic, od nichž se odvíjel rozsah způsobilosti člověka právně jednat. Tak infantes (děti) do sedmi let věku nemohly činit žádná právní jednání. Impuberes infantia maiores (nedospělí větší než děti) mohli již nabývat, a to buď pro sebe (pokud byli sui iuris), či pro majitele moci (typicky pro patris familiae, pokud byli alieni iuris); zavazovat se (a tedy zhoršit svoje právní postavení) však nemohli, a to ani se souhlasem toho, jehož moci byli podřízeni. Dospělost (pubertas) nastávala rozdílně podle pohlaví, a to u dívek dvanáctým rokem a u chlapců rokem čtrnáctým (po určitém vývoji). Dospělé osoby byly původně k jednání způsobilé. Postupem doby se však vyvinulo několik mechanismů, jejichž účelem bylo chránit osoby sice dospělé, avšak v zásadě nezkušené, před případnými negativními důsledky jejich právních jednání. Tak osoby nezletilé, tj. osoby sice dospělé, avšak mladší 25 let (minores quam viginti quinque annis natu) se mohly pomocí žaloby dle zákona Plaetoriova (actio legis Plaetoriae) domáhat náhrady škody způsobené druhou stranou úmyslným podvodným jednáním (právní jednání však zůstalo platné). I mimo tyto případy povoloval pak praetor uvedení v předešlý stav (restituio in integerum), vznikla-li majetková škoda nezletilému z právního jednání. Postupem času pak byla zcizovací jednání těchto osob podmíněna v rámci poručenství nad nezletilými (cura minorum) svolením poručníka (consensus curatoris).¹⁴ Římské právo tedy vycházelo z pevně stanovených věkových hranic. Pokud šlo o nedospělé, rozlišovalo navíc mezi jejich způsobilostí nabývací (ať již nabývali pro sebe či pro toho, kdo nad nimi měl moc), která jim byla přiznána, to na rozdíl od způsobilosti zavazovací, kterou neměli. Toto řešení mohlo odpovídat potřebám tehdejší společnosti, avšak v dalším historickém vývoji, kdy se společenské poměry stávaly stále složitější, nemohlo koncepčně obstát. Pokud šlo o vlastní majetek dětí, je třeba alespoň stručně zmínit peculium, tedy majetek, který pater familias vyděloval pro své syny (či otroky), aby na něm hospodařili, ať už podle instrukcí otce či jen podle jejich vlastní vůle. Šlo však jen o faktické vydělení, vlastníkem zůstával i nadále otec, peculium mohl proto synovi opět kdykoliv odejmout. Ohledně vyživovací povinnosti ze strany otcovy je třeba zmínit, že v souvislosti s postupným vývojem tradiční římské rodiny (kde neomezená moc otce – patria potestas – byla zcela určující z pohledu dalších osudů dětí) byla již v době Oktaviána Augusta uložena otci povinnost zřídit dceři věno a poskytovat dětem přiměřenou výživu.¹⁵

Koncepci pevných věkových hranic převzal také rakouský Všeobecný občanský zákoník,¹⁶ který na našem území platil až do poloviny 20. století. Podle § 21 ABGB bylo možno lišit: a) děti, které ještě nedokonaly sedmý rok, b) nedospělé, kteří nedokonali ještě rok čtrnáctý a c) nezletilé, kteří nedokonali dvacátý čtvrtý¹⁷ rok svého života. Ve spojení s § 865 ABGB se vycházelo z toho, že děti do sedmi let věku nemohou činit vůbec žádné právně relevantní projevy.¹⁸ Děti starší sedmi let a mladší čtrnácti let se nemohly platně zavázat bez otcova přivolení daného výslovně nebo alespoň mlčky (§ 152 ABGB). Zároveň platilo, že nezletilec má právo dovoleným vlastním jednáním pro sebe nabývat i bez součinnosti svého poručníka (potažmo otce), avšak nemohl bez jeho přivolení nic ze svého zcizit ani se k něčemu zavázat (§ 244 ABGB). Výjimku tvořili nedospělí, kteří nebyli v zaopatření u svých rodičů, neboť ti se mohli samostatně zavazovat ke službám, tj. v tehdejším slova smyslu jak smlouvou námezdní (dnes smlouvou pracovní), tak i smlouvou o dílo (§ 152 věta druhá ABGB). V rámci otcovské moci (§ 146 a násl. ABGB) náležela otci (mimo jiné) také správa jmění dítěte (§ 149 ABGB).¹⁹ Z § 865 ABGB pak vyplývalo, že nezletilí (starší sedmi let) mohli samostatně uzavřít smlouvu tehdy, pokud šlo o příslib pouze k jejich prospěchu. Pokud však sami něco slibovali či přijímali s tím spojené břemeno, bylo k platnosti smlouvy zpravidla třeba přivolení zástupce nebo současně i soudu. Svéprávným (totiž plně svéprávným) se stával člověk dosažením dvaceti čtyř let (a později dvaceti jedna, srov. výše), ovšem za předpokladu duševního zdraví.²⁰ Pokud jde o výživu dětí, lze odkázat na § 139 ABGB, podle něhož „rodiče mají vůbec povinnost vychovávati své manželské děti, tj. pečovati o jejich život a jejich zdraví, opatřiti jim slušnou výživu, vyvíjeti jejich tělesné a duševní síly, a vyučováním náboženství a užitečným znalostem položiti základ jejich budoucímu blahobytu“ a zejména pak na § 141 ABGB, který v návaznosti na institut otcovské moci zdůrazňuje, že „jest především otcovou povinností potud se starati o výživu svých dětí, až se mohou samy živiti“. Z uvedeného je zřejmé, že ABGB plynule navázal na právní konstrukce zavedené již ve starověkém Římě.

Po druhé světové válce se Československá republika nacházela ve sféře vlivu Sovětského svazu. Zásadním milníkem poválečného vývoje byl rok 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana. Po té začaly společenské a hospodářské změny, jejichž výsledkem byl totalitní stát s centrálně plánovaným hospodářstvím. Tento vývoj se samozřejmě odrazil také v právu. V rámci tzv. „právnické dvouletky“ došlo k rekodifikaci celého právního řádu tak, aby odpovídal novým politickým, společenským a hospodářským poměrům. V oblasti soukromého práva došlo k rozdělení materie do dvou právních předpisů. Materie rodinného práva byla obsažena v zákoně o právu rodinném (zákon č. 265/1949 Sb.²¹) a ostatní materie pak do občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.²²)^{, 23} I přes proklamovanou snahu rozejít se v co možná největší míře s dosavadním (buržoasním) pojetím soukromého práva,²⁴ byla způsobilost k právním úkonům²⁵ i nadále vystavěna na pevně daných věkových hranicích. Tak bylo stanoveno, že kdo je mladší než šest let, není k právním úkonům způsobilý vůbec (§ 11 OZ 1950). Kdo dovršil šestý rok, je sám způsobilý jen k právním úkonům, které jsou výhradně k jeho prospěchu, a k uzavírání smluv, při nichž se plní hned při jejich uzavření a které jsou přiměřené jeho věku (§ 12 odst. 1 OZ 1950). Kdo dovršil patnáctý rok, je sám způsobilý také k uzavírání smluv pracovních a k nakládání s odměnou za vlastní práci (§ 12 odst. 2 OZ 1950). V plném rozsahu se způsobilosti k právním úkonům nabývalo zletilostí, tedy dovršením osmnáctého roku věku (nebo před tím uzavřením manželství, § 9 a § 10 OZ 1950). Oproti dřívější úpravě tedy došlo ke snížení věkových hranic. Vzhledem k zavedení rovného postavení muže a ženy v manželství byl institut otcovské moci nahrazen institutem moci rodičovské, která obsahovala zejména práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat děti a spravovat jejich majetek (§ 53 ZPR), přičemž spravovat majetek dítěte byli rodiče povinni s péčí řádného hospodáře a pokud šlo o záležitost přesahující rámec obvyklého řádného hospodaření, nemohli rodiče jednat bez schválení soudem (§ 58 ZPR). Vyživovací povinnost byla upravena v § 70 a násl. ZPR, pro její rozsah byly obecně určující na straně oprávněného jeho odůvodněné potřeby, na straně povinného pak jeho výdělečné a majetkové poměry (§ 73 ZPR).

V roce 1960 byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky²⁶ a v návaznosti na to došlo k rekodifikaci všech právních odvětví. Byl tedy (mimo jiné) přijat zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.²⁷) a občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.²⁸). Hlavní změnou oproti dřívější úpravě bylo zrušení pevných věkových hranic, pokud šlo o způsobilost k právním úkonům.²⁹ Nově bylo stanoveno, že nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (tj. ať už se jednalo o nezletilého čtyřletého či patnáctiletého, srov. § 9 OZ 1964). Způsobilosti k právním úkonům se v plném rozsahu nabývalo stejně, jako podle občanského zákoníku z roku 1950, tedy zletilostí, které se nabývalo buď dovršením osmnáctého roku věku, nebo před tím uzavřením manželství. Vzhledem k posunu ve vnímání dítěte jako subjektu práv a povinností³⁰ (a nikoliv jako pouhého objektu výkonu otcovské či rodičovské moci) nebyl do zákona o rodině převzat institut rodičovské moci,³¹ stále však platilo, že rodiče spravují záležitosti (tedy i jmění) dětí (§ 36 ZR), při čemž pokud nešlo o záležitost běžné správy, bylo k nakládání s majetkem třeba schválení soudu (§ 28 OZ 1964). Vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi byla upravena v § 85 a násl. ZR. V původním znění zákona o rodině bylo výslovně obsaženo pouze obecné kriterium pro jeho stanovení, a to odůvodněné potřeby oprávněného, jakož i schopnosti a možnosti povinného (§ 96 ZR). Teprve novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, bylo do § 85 vloženo specifické kriterium pro určení výše výživného rodičů k nezletilému dítěti, a to, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů.

Třebaže konkrétní podoba právní úpravy způsobilosti nezletilého k právním jednáním jakož i podoba právní úpravy správy jmění nezletilého a jeho výživy vyvěrá ze sociálních reálií té které historické epochy, lze poznatky z historického exkurzu shrnout obecným konstatováním, že právo chránilo majetkovou sféru nezletilých osob jednak omezením způsobilosti k právním jednáním (a contrario plná způsobilost právně jednat v případě osob dospělých, resp. zletilých), jednak stanovením pravidel pro správu jmění nezletilého ze strany zákonných zástupců, a to především stanovení potřeby souhlasu soudu s takovými dispozicemi se jměním nezletilého, které přesahovaly režim obvyklé, běžné správy.

2.2 Současná právní úprava

Po té, co po událostech v listopadu 1989 došlo k definitivnímu rozpadu komunistického režimu a jeho státního zřízení a k návratu k pluralitní demokracii a tržnímu hospodářství, bylo zřejmé, že bude třeba zásadním způsobem rekodifikovat (nejen) oblast soukromého práva, neboť dosavadní právní úprava vycházela z postulátu dosažení socialismu (srov. výše). V České republice se tak stalo až po více jak dvaceti letech,³² a to přijetím současného občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník³³) s účinností od 1. 1. 2014.

Pokud jde o základní pravidlo ohledně způsobilosti nezletilých³⁴ k právním jednáním, to zůstalo (v zásadě) zachováno v duchu předchozí úpravy v občanském zákoníku z roku 1964 (a rovněž v duchu občanského zákoníku nizozemského či německého).³⁵ V § 31 OZ se stanoví, že se má za to (vyvratitelná domněnka), že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Nezletilí tedy nabývají svéprávnost postupně: novorozeně nemá žádnou, například pětileté dítě je jistě schopno pochopit význam darování a například čtrnáctileté dítě je schopno pochopit i význam složitějších právních jednání a jejich důsledky. Třebaže to občanský zákoník neuvádí výslovně, lze o svéprávnosti nezletilých hovořit jako o svéprávnosti částečné (a contrario plná svéprávnost zletilých). Při posuzování rozumové a volní vyspělosti se vychází z koncepce objektivní, chápané v tom smyslu, že konkrétní nezletilý má rozumovou a volní vyspělost odpovídající „průměrnému“ nezletilému jeho věku (arg. slovy: „nezletilých jeho věku“).³⁶ To je ostatně podstatou konstrukce tohoto pravidla jako vyvratitelné domněnky: obecně se předpokládá, že nezletilý člověk má „průměrnou“ rozumovou a volní vyspělost, avšak v konkrétním případě lze vést důkaz opaku, tj. že tomu tak není a že rozumová a volní vyspělost tohoto konkrétního nezletilého je odlišná od průměrné.

Na rozdíl od dřívějších úprav je toto obecné pravidlo doplněno dalšími „pomocnými“ pravidly. První z nich zvyšuje právní jistotu v případech, kdy je v běžném životě obvyklé, že zákonný zástupce uděluje nezletilému souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu (např. obstarat si na začátku školního roku pomůcky ke školnímu vyučování). Je-li takový souhlas udělen, pak nezletilý je sám schopen v mezích souhlasu jednat. V tomto případě nejde o nevyvratitelnou domněnku. Byl-li tedy souhlas udělen v souladu s předpoklady tohoto ustanovení, nelze platnost právního jednání napadnout s poukazem na absentující rozumovou a volní vyspělost nezletilého (srov. § 32 OZ). Druhé doplňkové pravidlo se týká provozování obchodního závodu nezletilým. Udělí-li zákonný zástupce nezletilého souhlas k samostatnému provozování ob