Vyhľadávanie v online časopise
Online časopis
(Ne)žádoucí důslednost při výkladu contra proferentem
(Ne)žádoucí důslednost při výkladu contra
proferentem
Josef
Kotásek
1.
Ve většině právních řádů se setkáme s výkladovým pravidlem, dle kterého má být
pochybný výraz ve smlouvě vykládán k tíži toho, kdo jej zformuloval a prosadil (výklad ). Interpretace
contra
proferentemcontra
proferentem se zdá být pravidlem, jenž je schopno prosadit se,
i kdyby jej tvůrci tohoto či onoho předpisu ve svém "dobovém tanci" opomenuli
vyjádřit.Pro soudní praxi představuje výklad k tíži navrhovatele přitažlivý způsob interpretace,
čemuž odpovídá i relativně intenzivní zájem doktríny. Starobylé a latinsky formulované pravidlo je
obecně vnímáno jako "spravedlivé", vždyť kdo jiný než autor sporného pojmu by měl snášet důsledky
nejednoznačnosti svých slov.
Výklad k tíži proferenta skvěle odůvodní tolik oblíbený kazatelský tón a samozřejmost, s
nimiž - od druhých - požadujeme jednoznačnou a dokonalou artikulaci. Jak uvidíme níže, hodit se může
i nejednoznačnost předpokladů jeho aplikace, neboť "pochybnosti" o určitém výrazu si lze vytvořit
bez většího intelektuálního úsilí a kdykoliv se to hodí. O jejich odstranění to zdaleka
neplatí.
Pro doktrínu je pak numinózní specifičnost výkladu
contra
proferentem a jeho specifická
pozice v hierarchii ostatních výkladových pravidel, zejména ve vztahu ke spotřebitelskému právu.
Další otázkou je, zda jej vůbec máme řadit do katalogu ostatních výkladových
nástrojů,1) či zda jej brát jako speciální podřízené výkladové pravidlo nebo
výkladovou metodu.Diskutuje se také aplikační rozměr pravidla
contra
proferentem, zejména jeho použití v
případech, kdy byl text zachycením individuální negociace a nikoliv adhezní smlouvy či nepřímého
smluvního ujednání v obchodních podmínkách. Byť se v tomto příspěvku zaměřím pouze na dílčí otázku
tohoto způsobu výkladu, pokusím se zdůraznit, jak nejednoznačné výsledky může aplikace výkladu k
tíži proferenta přinášet.2.
Zajímavou výzvu pro interpreta aplikujícího výklad
contra
proferentem představují ta
ustanovení smlouvy, která vyvolávají hned dvojí pochybnost: předně o tom, co vlastně bylo ujednáno,
t.j. co je obsahem právního jednání, a (následně či současně) o souladu zjištěného s
právem.Pro ilustraci si představme následující hypotetický příklad.2)
Předpokládejme, že právní úprava určitého státu stanoví dispozitivně splatnost ceny u vzájemných
závazků podnikatelů na 30 dnů ode dne doručení faktur. Současně je stanoven maximální strop, který
splatnost nesmí přesáhnout - 60 dnů s tím, že ujednání nad tento limit jsou neplatná a nahradí je
dispozitivní pravidlo (t.j. lhůta splatnosti ceny 30 dnů). Cílem právní úpravy je předcházet
neúměrně dlouhým lhůtám splatnosti ceny.
V kupní smlouvě uzavřené mezi podnikatelem K (který byl tvůrcem návrhu smlouvy a návrhu na
uzavření smlouvy a kupujícím) a podnikatelem P (prodávajícím) je splatnost ceny sjednána
nejednoznačně. Soud posuzující daný případ není za použití standardních interpretačních postupů
schopen zjistit obsah ujednání o splatnosti ceny. Obsahově zamlžená formulace přitom připouští
závěr, že sjednána byla splatnost 50 dnů, vyloučen ale není ani výsledek, že ujednána byla lhůta 70
dnů (která jde nad povolený limit). .
Tertium non datur
Uvažujme dále, že právní řád daného státu zná pravidlo výkladu k tíži toho, kdo výrazu
použil jako první a soud jej hodlá aplikovat. Jak má soud nyní postupovat, pokud má skutečně
respektovat příkaz interpretovat k tíži proferenta? Pokud má na výběr ze dvou variant, je na první
pohled k tíži proferenta ta, která kupujícího nutí platit kupní cenu dříve, t.j. ve lhůtě do 50
dnů.
Ve skutečnosti by však bylo pro prodávajícího díky podpůrnému pravidlu čekajícímu v záloze
výhodnější, kdyby soud ujednání interpretoval s uvážením zákazu lhůt delších než šedesát dnů (t.j.
spojil interpretaci s obsahovým posouzením). Dovodíme-li totiž, že ujednána byla lhůta splatnosti
ceny v rozsahu 70 dnů (t.j. jde o ujednání neplatné), dostaneme se nakonec k (pro prodávajícího
výhodnějšímu) dispozitivnímu pravidlu, t.j. ke 30 dnům. Taková interpretace se na první pohled jeví
jako plausibilní. Po soudu vlastně žádá jen jedno: schopnost myslet dva tahy dopředu, resp. za
roh.
3.
Opustíme-li náš (zčásti) hypotetický příklad, můžeme konstatovat, že s uvedeným
problémem se setkáme patrně u všech případů obsahové kontroly právních jednání v českém občanském
zákoníku. Pomineme-li obecněji koncipované podstaty, v českém právu na něj narazíme například u
nevýhodných doložek v adhezních smlouvách uzavřených se slabší stranou (§ 1800 OZ a v návaznosti na
to § 1801 OZ), v ujednáních o nepřiměřeně nízkých úrocích z prodlení (§ 1972 OZ) či o neúměrně
dlouhé době splatnosti ceny (§ 1963 OZ), nebo v zakázaných ujednáních ve smlouvách uzavíraných se
spotřebitelem (§ 1813 OZ).
Výklad právního jednání vedený prvoplánově k "tíži proferenta" by mohl v řadě případů ve
výsledku vést nakonec v jeho prospěch. To platí v případě, že je pro něj
"nevýhodná" varianta pro něj stále zajímavější než neplatnost či neúčinnost (ze které mu neplyne buď
nic, nebo "toliko" ekonomicky nezajímavé dispozitivní pravidlo).
prima facie
Jak tedy postupovat v situacích, kdy výklad vedený ve prospěch slabší strany nevede k
závažnějším následkům (neplatnosti či neúčinnosti, resp. aplikaci výhodnějších podpůrných
ustanovení), ale je naopak pro proferenta z pohledu obsahové kontroly příznivější? Máme skutečně
postupovat ve dvou fázích a zvažovat "nevýhodnost" interpretačního výsledku až v kontextu obsahového
posouzení? Hypotetický
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.
Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.
Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).
Vydanie Súkromné právo 1/2016
