Děti a jejich dluhy - aktuální stav v České republice, Část druhá: Specifika dětských dluhů vzniklých ze smluv o přepravě osoby

1. Obecně

V současné¹ veřejné diskusi o problému „dětských dlužníků“ se jako nejpalčivější jeví jeden konkrétní typ dluhu, a to dluh vzniklý z jízdy dítěte bez platné jízdenky ve veřejné hromadné dopravě. Z tohoto důvodu věnujeme této problematice detailnější pozornost.

Pro názorné a hlubší uvedení do problému bude nejlépe uvést jako reprezentativní jeden z mnoha případů, a to konkrétně případ Michaely z Plzně, jejíž příběh podrobně zmapovali reportéři České televize: „‚Otec nebyl zrovna nejlepší a mamina byla na všechno sama, vlastně na čtyři děti,‘ popisuje rodinnou situaci. Děti dojížděly do školy autobusem, na jízdenky ale nedostávaly peníze. První pokutu za jízdu načerno dostala Michaela v sedmi letech. ‚Přišla jsem domů, dala rodičům pokutu, že mě chytil revizor, ale rodiče s tím nemohli nic dělat, protože neměli na to, aby zaplatili,‘ říká Michaela. Navíc si v jejích deseti letech vzal její otec u operátora paušál na telefon, který používal, ale neplatil. ‚Šlo to všechno na moje jméno, protože on tam byl vlastně uvedený jenom jako zákonný zástupce. Jinak to šlo na mě,‘ přibližuje. Dluh jí vznikl také v knihovně. Dluh za jízdy načerno se vyšplhal na 100 tisíc² za operátora a knihovnu k tomu přibylo dalších 30 tisíc. Sto třicet tisíc korun dluhů na prahu dospělosti se Michaela snaží splácet od svých 16 let.“³ Za výše uvedených okolností se nelze podivovat zvýšené senzitivitě společnosti jako celku na opakování tohoto jevu (byť tentokrát v jiných souvislostech) a v návaznosti na to pak ani snaze politické reprezentace problém „dětských dlužníků“ vyřešit univerzálně.

Z uvedeného příběhu, který je možno označit přímo za „učebnicový“, vysvítá hned několik důležitých momentů celého problému, nad nimiž je třeba se blíže zastavit. Pokud jde o jízdu bez platné jízdenky ve veřejné hromadné dopravě, je třeba se za prvé zabývat otázkou uzavření přepravní smlouvy osobou nezletilou, dále pak přepravní kontrolou ve vztahu k nezletilému dítěti a konečně pak dalšími osudy dluhu vzniknuvšího v důsledku nedodržení povinností cestujícího.

Smlouva o přepravě osoby je upravena v § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku⁴. Touto smlou­vou se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit za to jízdné. Právní úprava přepravy osob je však v OZ upravena pouze povšechným (obecným) způsobem, a to z toho důvodu, že jednotlivé druhy přepravy osoby vykazují mnohá specifika (která se týkají mimo jiné právě specifického způsobu uzavření přepravní smlouvy), která je lépe podrobně zohlednit v prováděcích právních předpisech. V § 2578 OZ je výslovně uvedeno, že podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že v občanském zákoníku nenacházíme žádné ustanovení, které by jako lex specialis vůči obecným ustanovením o uzavírání smluv (§ 1731 a násl. OZ) zohledňovalo specifika uzavírání smluv v rámci jednotlivých druhů přeprav. Prováděcím předpisem, který stanoví podrobné podmínky pro přepravu osob, zavazadel, věcí a živých zvířat ve veřejné drážní osobní dopravě a ve veřejné silniční osobní dopravě, včetně podmínek pro plnění jedné přepravní smlouvy více dopravci, je vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční dopravu.^{5, 6} Uzavření smlou­­vy (okamžik vzniku smlouvy) pro oblasti veřejné drážní osobní a silniční osobní dopravy je upraveno v § 3 PŘ, to však jen pro případy, kdy jde o cestujícího, který platnou jízdenku má. Tehdy smlouva o přepravě vzniká zásadně nástupem cestujícího do vozidla (má-li již jízdní doklad), nebo nastoupením do vozidla a zaplacením jízdného bezprostředně po nástupu (cestující před nástupem jízdní doklad nemá).

Pokud však jde o vznik smlouvy o přepravě v případě cestujícího bez platné jízdenky, (včetně tzv. „černého pasažéra“), tedy slovy Přepravního řádu jde o cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem (§ 7 odst. 6 PŘ),⁷ nedozvíme se ani z Přepravního řádu ohledně vzniku smlouvy ničeho. Zde je třeba uvést, že z obecných ustanovení občanského zákoníku lze dovodit, že i v tomto případě smlouva o přepravě vzniká, a to konkludentně, nástupem cestujícího do vozidla.[8] Pokud je smlouva o přepravě uzavírána nezletilou osobou, která není plně svéprávná, je třeba právní jednání navíc posoudit podle hledisek § 31 a násl. OZ popsaných výše.

Tak již v usnesení Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III. ÚS 1019/08 bylo konstatováno, že „závěr soudu,⁹ dle nějž byla stěžovatelka¹⁰ způsobilá nejen sama cestovat městskou hromadnou dopravou, ale být si i vědoma povinnosti zaplatit jízdné s tím, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Rozpornou se jeví spíše argumentace stěžovatelky, že je způsobilá sama platně uzavřít přepravní smlouvu, resp. využít prostředku hromadné dopravy a zaplatit jízdné, avšak není již způsobilá dopustit se protiprávního úkonu – porušení přepravní smlouvy tím, že za použití hromadné dopravy nezaplatí jízdné a v důsledku toho bude mít povinnost zaplatit přirážku.“¹¹ V tomto nálezu tedy Ústavní soud ČR odmítl myšlenku odlišení (resp. rozdělení) způsobilosti k uzavření smlouvy o přepravě na straně jedné a způsobilosti k protiprávnímu jednání spočívajícím v porušení takto uzavřené smlouvy.

V dalším nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 1775/14¹² však již sledujeme změnu výše uvedeného přístupu, když bylo zdůrazněno, že: „Je proto na obecných soudech, aby v každé konkrétní věci posoudily, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení.“ Zároveň však Ústavní soud ČR postoupil ve svých úvahách (ve srovnání s předchozím rozhodnutím pod sp. zn. II. ÚS 1019/08) dále, když uvedl: „To, jakým způsobem rodiče o nezletilé dítě pečují a jak plní své rodičovské povinnosti, však může ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty.¹³ Pokud by totiž soudy zjistily, že k jízdám na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě, aby - pokud k porušení přepravní smlouvy došlo před 1. 1. 2014 – aplikovaly § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku, podle kterého není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. […] Nicméně i v případě, že nefunk­čnost rodinných vztahů nebyla prokázána, a že by tedy porušení povinnosti uhradit jízdné mohlo být přičitatelné nezletilému dítěti, je třeba si klást otázku, zda si dítě ve věku dvanácti let může být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti. […] Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci bylo úkolem soudů zohlednit vázanost dítěte (stěžovatelky) jednotlivými ujednáními smlouvy o přepravě, míru jeho zavinění při porušení této smlouvy a chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jimž nemůže dostát.“ Ústavní soud ČR tedy připustil, že v souvislosti se způsobilostí dítěte k právním jednáním v rámci přepravy osob je třeba uvažovat o oddělení různých aspektů s tím spojených, a to na straně jedné o uzavření smlouvy a placení jízdného a na straně druhé o následcích spojených s jeho nezaplacením. A ve svých úvahách šel Ústavní soud ČR ještě dál, když uvedl: „To může vést i k závěru, že řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno. Pokud tedy nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, v soukromoprávní rovině nic nebrání přenosu odpovědnosti za placení na jeho rodiče či jiného zákonného zástupce.“ Ústavní soud ČR zde tedy otevřel možnost dovodit spoluodpovědnosti rodičů za dluhy dítěte v dané situaci. Pro úplnost pak dodejme, že prvně naznačený směr úvah – totiž zjišťovat zavinění dítěte – byl aktuální pouze po dobu účinnosti dřívějšího občanského zákoníku, avšak nikoliv od účinnosti občanského zákoníku současného (tj. od 1. ledna 2014, jak je v nálezu uvedeno). Je tomu tak proto, že současný občanský zákoník nepřevzal dřívější koncepci, podle níž povinnost platit smluvní pokutu vznikala pouze tehdy, pokud smluvní strana porušení povinnosti zavinila (§ 545 odst. 3 OZ 1964). Současný občanský zákoník staví povinnost uhradit sjednanou smluvní pokutu (a potažmo také penále) na principu odpovědnosti objektivní, a to absolutní, bez možnosti liberace.¹⁴ Aktuální tak zůstává pouze úvaha o odděleném zkoumání způsobilosti dítěte smlouvu o přepravě uzavřít a contrario o jeho vědomosti o všech možných následcích nezaplacení jízdného.

Klíčovou tak zůstává nutnost individuálního posouzení každého případu podle jeho konkrétních okolností. Tento závěr je znovu zdůrazněn také v nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn. II. ÚS 1864/16 (k tomuto nálezu srov. též dále) a navíc je konstatováno, že „vzhledem k potřebě individuálního posuzování vyspělosti nezletilého a jeho způsobilosti uzavřít přepravní smlouvu nelze vytvořit objektivní hranici, která by umožnila přepravcům¹⁵ (včetně stěžovatele) určit, kdo odpovídá za porušení přepravních podmínek, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu.“ V tomto nálezu je rovněž připomenut výše citovaný nález a v návaznosti na jeho závěry se obecně konstatuje: „Důslednou aplikací výše zmíněných východisek […] lze účinně ochránit zájmy nezletilého bez neopodstatněných zásahů do základních práv a svobod stěžovatele. Uvedeným způsobem měl postupovat i Okresní soud Plzeň – město, který neměl žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace, nýbrž ji řádně projednat a přitom se v prvé řadě zabývat otázkou způsobilosti nezletilé k právnímu jednání a její schopnosti posoudit následky svého jednání, jakož i otázkou případné spoluodpovědnosti její zákonné zástupkyně, a od toho následně odvíjet své rozhodnutí.“¹⁶

Konečně je třeba dodat, že v souvislosti s problematikou zavření smlouvy o přepravě nezletilým se vyskytla také otázka, zda je možné, aby byla smlouva o přepravě uzavřena tak, že ji jedna osoba uzavře nejen pro sebe, nýbrž také pro osobu další, příp. v její prospěch. Okresní soud Plzeň – město v rozsudku pod sp. zn. 36 C 52/2016 dovodil, že takový postup možný je (veden dobrým úmyslem učinit odpovědným za „černou jízdu“ dítěte právě jeho rodiče – zákonného zástupce, který jej při přepravě doprovázel). Takovou konstrukci však Ústavní soud ČR ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1864/16 (konkrétně v bodě 19) odmítl, avšak bez bližšího odůvodnění. Proto považujeme za vhodné alespoň ve stručnosti uvést, proč považujeme takový odmítavý závěr za správný. V úvahu je třeba vzít specifika vzniku smlouvy o přepravě osoby v případě veřejné silniční osobní a drážní osobní dopravy. Je-li konkludentním jednáním, kterým smlouva vzniká, nástup cestujícího do vozidla (srov. již výše), pak není možno rozlišit, zda konkrétní cestující – jedním a tím samým projevem vůle – jednou uzavírá smlouvu pro sebe a jindy také ve prospěch osoby jiné. A především: nástupem do vozidla je podle současného nastavení právní úpravy kontraktační proces uzavřen, tudíž toto konkludentní jednání cestujícího nelze posoudit jinak, než jako konkludentní akceptaci oferty učiněné ze strany dopravce.¹⁷ Obsah dopravcovy oferty je ovšem striktně dán předem, pro jednotlivé případy přeprav se nijak neliší. Autorům této stati není znám jediný dopravce v rámci České republiky, jehož smluvní přepravní podmínky by byly nastaveny tak, že v případě, kdy do dopravního prostředku nastoupí cestující např. s dítětem do X let věku, je obsahem nabídky ze strany dopravce uzavření smlouvy o přepravě jednak s (dospělým) cestujícím, tak i ve prospěch dítěte, které s ním cestuje. Jedině tehdy by totiž bylo teoreticky možno uvažovat o tom, že takovou nabídku lze také konkludentně akceptovat.

Zde uvedené závěry judikatury nepřinášejí v návaznosti na koncepci právní úpravy způsobilosti nezletilých k právním jednáním žádné překvapující závěry. A zdůrazněme: podle názoru Ústavního soudu ČR, který je vysloven v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 1775/14 a znovu připomenut v nálezu pod sp. zn. II. ÚS 1864/16, obecným soudům nic nebrání, a to ani za současného stavu právní úpravy, aby v rámci sou­kromoprávní roviny dospěly k přenesení odpovědnosti za následky jízdy bez platné jízdenky na rodiče, resp. na zákonné zástupce. Pokud by Ústavní soud ČR v této sou­vislosti shledal jakoukoliv nedostatečnost právní úpravy způsobilosti nezletilých k právním jednáním, jistě by to ve svých nálezech neopomněl zmínit.

K tomu je samozřejmě třeba dodat, že pouhé uzavření smlouvy o přepravě nezletilým ještě samo o sobě není příčinou situací, jimž je tato stať věnována. Je proto třeba věnovat pozornost také samotné přepravní kontrole, která je vlastně prvotním impulzem pro další vývoj konkrétního případu, neboť jak praví stará lidová moudrost: „Kde není žalobce, není soudce.“

Každý cestující, který uzavřel smlouvu o přepravě (tj. též cestující bez platné jízdenky), je především povinen dodržovat Přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif.¹⁸ Kontrolu plnění povinností cestujícího mohou provádět řidiči, jakož i průvodčí vozidel a také jiné (tj. od řidičů a průvodčích odlišné) osoby pověřené k tomu dopravcem a vybavené kontrolním odznakem a průkazem dopravce. Slovy zákona se jedná o tzv. „pověřené osoby“¹⁹, při čemž posledně uvedenou z nich zvykneme obecně označovat jako „přepravního kontrolora“ či prostě jako „revizora“.

Z pohledu této stati je samozřejmě klíčová povinnost cestujícího prokázat se platným jízdním dokladem.²⁰ Tuto povinnost má každý cestující, tj. každý, kdo uzavřel smlou­­vu o přepravě, bez ohledu na to, zda je či není nezletilý. Rovněž je třeba dodat, že přepravní kontrola nezjišťuje, zda jízdné bylo či nebylo zaplaceno; přepravní kontrola pouze zjišťuje, zda se cestující prokazuje platným jízdním dokladem. Nemůže-li z jakýchkoliv důvodů na své straně povinnosti prokázat se platným jízdním dokladem dostát,²¹ může revizor situaci řešit různými způsoby. Revizor zpravidla vyzve cestujícího k zaplacení jízdného a k úhradě přirážky k jízdnému. ²² Nezaplatí-li cestující přirážku, může revizor vyžadovat od cestujícího, aby se prokázal osobním dokladem a sdělil osobní údaje.²³ Pokud cestující tuto povinnost nesplní, je povinen následovat revizora na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na jeho výzvu setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího.^{24, 25} Cestujícího, který se neprokázal platným jízdním dokladem a nesplnil povinnost zaplatit jízdné a přirážku, může revizor z přepravy vyloučit. V té souvislosti je třeba podotknout, že nejde o povinnosti revizora, nýbrž o jeho oprávnění.²⁶ Revizor tedy přirážku uložit nemusí²⁷ (stejně tak nemusí cestujícího vyloučit z přepravy) a namísto toho může záležitost řešit mírnějšími prostředky, tedy např. domluvou či pouhým dorovnáním jízdného. Revizor má tedy při zjištění nedostatků na straně cestujícího určitou míru diskrece (tj. „manévrovací prostor“), jak porušení povinností cestujícího řešit.²⁸ Svůj postup tedy může uzpůsobit konkrétním okolnostem jednotlivého případu, zejména tedy může odlišit případy, kdy je zřejmé, že jde o drobnější (a většinou na straně cestujícího neúmyslné) závady: např. cestující se vykazuje jízdenkou o správné tarifní hodnotě, avšak jiným druhem.²⁹

Je tedy třeba zdůraznit, že vzhledem k možné diskreci v rámci přepravní kontroly se revizorům (a potažmo dopravcům) otevírá prostor pro citlivější přístup k cestujícím, jejichž rozumové a volní schopnosti jsou zjevně snížené, ať už z důvodu nízkého (či naopak vysokého) věku či z důvodu duševní poruchy a při tom je zjevné, že tyto osoby jízdné zaplatily. Domníváme se, že např. v případě devítiletého dítěte či zjevně slabozraké osoby, které se prokazují jízdenkou o správné tarifní hodnotě, a to jízdenkou prokazatelně označenou v daném spoji (takže jinde použita nebyla a ani použita znovu nebude), a kterou zjevně zakoupili s tím, že si „musí koupit jízdenku za 12 Kč“, aniž dohlédli, že zakoupili jízdenku pro jiný druh přepravy (srov. zde uvedený příklad s jízdenkou pro přepravu v rámci Prahy a mimo ni), by vůbec nemělo k uložení přirážky dojít. Na druhou stranu je zřejmé, že na revizory nelze při přepravní kontrole klást přehnané nároky ohledně zjišťování konkrétních okolností případu či ohledně stupně rozumové, volní či smyslové (ne)dostatečnosti cestujících. Nicméně v případech, jako je právě ten výše uvedený, kdy jsou tyto okolnosti zcela zjevné (a je také zjevné, že nejde o „černého pasažéra“, který za přepravu vůbec platit nehodlal), by měla být tato diskrece využívána a tím by došlo k „odfiltrování“ některých případů hned u jejich zrodu, tak říkajíc „v první linii“. Tento závěr se netýká pouze ukládání přirážky k jízdnému, ale také případného vylučování z přepravy.³⁰

Nejde-li o výše uvedený případ, kdy by z okolností bylo zcela zjevné, že je možno v rámci diskrece postupovat mírnějším způsobem, dojde k ulo